Původně jsi vystudovaný konzervatorista – varhaník, co tě vedlo k tomu vystudovat ještě teologii?
Hned v úvodu musím upřesnit, že jsou dva základní druhy varhaníků: ti první - ve fracích koncertují na špičkové varhany, natáčejí ve studiích a také zpravidla vyučují varhanní hru na středních, či vysokých uměleckých školách. Ti druzí - ve svetrech, kožichách a někdy i rukavicích jsou kostelními varhaníky, t.j. při bohoslužbách doprovázejí často na nástroje nevalné kvality, či žalostného technického stavu. Tito varhaníci mají i různou umělecko – technickou úroveň , ale svojí činnost chápou jako službu. K této druhé skupině patřím také já. A tady jsme právě u té služby... ta se v církvi nerealizuje pouze kolem oltáře, ale mimo jiné právě na kůru a speciálně u varhan. Již během studií na gymnáziu a konzervatoři jsem často varhaničil při bohoslužbách římskokatolických, evangelických i husitských... a tady, vykonávaje službu varhanickou jsem pocítil vokaci ke službě kněžské. A protože má Hospodin smysl pro humor, tak jsem dnes knězem i varhaníkem v jedné osobě a to tak, že bohoslužbu, kterou celebruji, zároveň doprovázím....a aby toho Hospodinova humoru nebylo málo, nedoprovázím na varhany špičkové kvality, ale na harmonium...a nelituji!

Starokatolickým knězem jsi od r. 1997. Co na tebe za dobu tvé služby v této církvi nejvíce zapůsobilo nebo nějak ovlivnilo?
Těžko říci. V Božím díle se stále něco děje a když má Hospodin tu odvahu nás pozvat ke spolupráci, tak těch prožitků je nepočítaně. Ale alespoň něco konkrétního: díky Jakubu Smrčkovi jsem se setkal v roce 1995 s biskupem Dušanem a společenství Starokatolické církve v ČR. Ta společenství byla někdy malá – až komorní, jindy velká, ale především živá. Zážitek a ovlivnění se dostavily. Uvědomil jsem si, že právě sem patřím. Za těch několik let se samozřejmě nakulí zážitky radostné i ty méně radostné, ale vždy pak na mě zapůsobí skutečnost, že s námi zůstává Ten, který nás nikdy neopouští.

Působil jsi krátce v Šumperku, pak jsi odjel studovat do Bonnu. Jaké máš na to vzpomínky... byl jsi přeci jen starší, než je obvyklý studentský věk.
Do Šumperka jsem nastoupil prakticky ze dne na den – po smrti Vasila Daníška. Zde jsem působil 8 měsíců, přičemž ten poslední měsíc jsem ještě dojížděl do Brna. Na šumperské období vzpomínám velice rád. Pán byl při díle, byli tam prima lidi, a tak během krátké doby začalo fungovat to, čemu se říká společenství. A přišel Bonn. Ano, byl jsem starší, než ostatní studenti, ale myslím, že se mi podařilo mezi ně zapadnout. Koneckonců, vždyť člověk je a má být studentem po celý život. V Bonnu byly zajímavé přednášky, semináře a lidé na univerzitě i v církvi. V bonnské farnosti jsem prožil 2 semestry, měl jsem možnost navštívit i církev na jiných místech...to bylo fajn a rád na to vzpomínám.., ale vždy jsem se těšil na církev u nás.

Tvé domovské sídlo je nyní v pražské farnosti – a to konkrétně v kapli svaté Rodiny pod nuselskými schody. Jak ses v ní ocitl a jaké byly začátky?
Po Bonnu následovalo dvouleté působení ve Varnsdorfu a poté jsem se ocitl zase v Praze, kde jsem nastoupil jako učitel na ZŠ a asistent na HTF UK. Svoji kněžskou službu jsem chtěl ale samozřejmě realizovat. Prahu jsem znal velmi dobře, a tak jsem věděl o existenci, a zároveň o té době nefunkčnosti kaple sv. Rodiny. Opuštěné kostely působí vždy tristně... a k tomu touha sloužit dál. Tak jsem biskupa Dušana požádal o to, zda by bylo možné v této kapli obnovit bohoslužebný život a zda bych to mohl být právě já, kdo se toho ujme. Začátky byly i takové, že jsem v prázdné kapli sloužil sám a čekal, kdo mi tam přijde dát přes ústa a ještě mě okrade. Nestalo se – díky Bohu!

Svatou Rodinu navštěvuje poměrně dost mladých lidí, ponejvíce studenti HTF. Jak vnímáš duchovní atmosféru tohoto společenství?
Jsem velmi rád, že jsou to i studenti z HTF, kdo přichází na bohoslužby. Pro některé je to i někdy začátek jejich života v církvi a služby v Kristu. Cítím, že to společenství je živí i tehdy, když přijde někdo poprvé a ještě se zcela neorientuje a možná ani neví, koho a co vlastně hledá. Já se osobně vždy velmi těším a odcházím posilněn a obohacen.

Máš nějaké hlavní úkoly v rámci církve, na které se v dohledné době hodláš zaměřit?
Je to především právě práce ve společenství sv. Rodiny. Ta někdy souvisí i s prací na fakultě, jak už jsem se mnohokrát setkal, a čehož dokladem jsi také ty. A není vyloučeno, že nějaký ten úkol ze strany církve bude zaměřen i na hudbu – uvidíme.

PS: Kdybys měl ještě něco dalšího na srdci, oč by ses s námi čtenáři chtěl podělit, tak sem s tím. Meze poslední otázky se nekladou :-)
Já si nemohu „vystřílet všechny náboje“, musím si také něco nechat pro případ, že budu osloven někdy příště. :-)

Díky za rozhovor.
Těšilo mě :-)