5. Vnitřní souvislost svátostí
Zvláštní pozici mezi svátostmi má svátost křtu a eucharistie. Augustin píše, že křesťané v Kartágu označovali křest výrazem spása a eucharistii jako život.

Církevní tradice rozlišuje mezi dvěma „velkými svátostmi“ - křtem a eucharistií a „malými svátostmi“ biřmováním, pokáním, pomazáním nemocných, ordinací a manželstvím. Evangelické církve považují za svátosti právě jen křest a eucharistii, ostatní za úkony žehnání. Křest a eucharistie tvoří jakási dvě ohniska, k nimž jsou přiřazeny ostatní svátosti. Všechny ostatní svátosti mají svůj svátostný základ ve křtu a směřují k eucharistii. Ke křtu se vztahuje a ze křtu vyrůstá biřmování patřící rovněž k iniciačním svátostem, které završuje, prohlubuje a také obnovuje milost pramenící ze křtu, pokání, v němž získáváme odpuštění hříchů spáchaných po křtu, pomazání nemocných rozmnožující milost křtu a pokání se zvláštním vztahem k nemocnému, manželství působí na rozvoj křestní milosti ve vztahu muže a ženy.

Na křtu a eucharistii je možno vidět, co je to svátost, poněvadž obojí jsou „viditelná, Kristem ustanovená znamení, na které se pojí neviditelná milost“. Konstitutivní pro svátost jsou tři faktory: Boží ustanovení (skrze Krista nebo apoštoly), viditelné znamení a neviditelná milost (Křesťanskokatolický katechismus). Křest a eucharistie stojí na počátku a v centru křesťanské existence a života církve. Církev se realizuje právě v těchto dvou svátostech.

Jak to však s ostatními svátostmi? Ustanovení Kristem je dosvědčeno jenom při křtu, eucharistii a pokání. Původ pomazání nemocných se vztahuje na ustanovení apoštolů, biřmování a ordinace na apoštolskou praxi autoritativního charakteru, manželství na apoštolská slova ve specifické interpretaci. Všechny tyto svátosti však stojí tak jako ty tři, které ustanovil sám Kristus, pod určitými slovy Kristova příslibu (verbum promissionis) a zprostředkovávají neviditelnou milost, kterou má církev právem za povinnost přijímat a předávat věřícím, i když (kromě křtu, v přísném slova smyslu pouze kromě křtu) nejsou nutné k spasení. Příslib neviditelné milosti skrze Krista je však tím rozhodujícím faktorem, i tehdy, když - jako při pokání nebo uzavření manželství - chybí jednoznačně dosvědčené, viditelné znamení. Tím nejsou tyto svátosti neúplná nebo pouze užitečná zařízení, nýbrž jsou to skutečné svátosti.

Žádná svátost není z perspektivy svého sakramentálního charakteru rovná svátosti jiné, a to ani křest a eucharistie. Proto se také nedají lehce shrnout pod jeden pojem svátosti. Žádná z nich nemůže (i přes jejich přiřazení ke křtu a k eucharistii) být odvozena z některé jiné. Všechny jsou, a to bez rozdílu, ve vztahu ke slovům příslibu zřízené Kristem nebo apoštoly, jsou instrumentálně symbolickými reprezentacemi jedinečného díla spásy skrze Krista, a právě v tom mohou být definovány jako pravé a skutečné svátosti.

6. Včera dnes a zítra
Bůh chce být lidem vždy blízko. Ježíš Kristus stále znovu ujišťoval své posluchače, že Bůh nezapomene na žádného člověka a že každý člověk se mu musí s důvěrou přiblížit. Jak se to má ale stát? Věřící člověk sice ví, že Bůh je vždy a všude tady. Právě v rozhodujících situacích svého života doufá, že tomu tak je. Toto vědění a doufání by ale člověk vybavený tělem a smysly – tedy ne jen duchem a rozumem – rád dostával stále znova potvrzeno také smyslově, rád by to uměl jakoby „uchopit rukama“. Toto zpřítomňování Boží blízkosti má tři dimenze: minulost, přítomnost a budoucnost. Svátosti nám zpřítomňují minulost – jednou pro vždy ukončené Kristovo dílo spásy. Tím, že ji zpřítomňují, uvádějí ji v platnost v přítomnosti – To vše, co Kristus vykonal, se týká nás tady a teď. A tím zároveň otevírají to, co přijde a již přichází: Kristovu a tím i naši budoucí slávu. Vytvářejí společenství s naším Pánem, který přišel, přichází a přijde. Každé slavení svátosti obsahuje nezvratitelný eschatologický výhled; známé zvolání ranné církve "Maranatha". Jednota těchto tří dimenzí - a to je ten vlastní a rozhodující faktor sakramentálního zpřítomňování - spočívá v dimenzi budoucnosti. Svátosti jsou ve své podstatě eschatologickými dary. Jestliže církev zpívá "svatý, svatý, svatý" vstupuje tím do spojení s anděly a archanděly a celým nebeským zástupem a touto nebeskou liturgií se podílí na chvalozpěvu Boha. Komunikace teď a tady v proměněném chlebu a víně je závdavkem a zaslíbením společenství s trojjediným Bohem v nebesích. Tak svátosti působí nejen naši individuální spásu, ale zapojují nás v naší osobní existenci do Božího spásného dění, které zasahuje celé lidstvo a celý vesmír a jednou vyústí v jeho zjevení spásy „v novém nebi a nové zemi“.

Tuto sílu však může jednotlivec, pro něhož jsou svátosti svou podstatou určeny, přijímat v existenciálně osobním rozhodnutí pro víru a v naději na eschatologické zjevení slávy pouze tak, že se v důsledku toho zapojí do církve, které byl jako lidu božímu konečného času dán příslib budoucího království božího. (Prof. Küry)

Milí sourozenci v Kristu,
od roku 1997, tedy od znovuobnovení časopisu Communio Vás provází tento seriál. Byl postupně napsán proto, abychom si znovu a znovu připomínali, v co věříme (doufám) jako starokatoličtí křesťané.

Cílem starokatolických teologů vždy bylo, že „nemají být zvěstovány nové nauky, nýbrž je třeba pevně stát na zděděné víře všeobecné církve a této víře je nutno dopomoci k nové platnosti“. Ani mým cílem tedy nebylo vyprodukovat „nově a revolučně se tvářící teologii“, ale posílit vědomí naší starokatolické identity a pokusit se odpovědět na otázky, které si někdy pokládáme sami, nebo nám je pokládají sestry a bratři z jiných církví. Proto jsem za základ seriálu zvolil 2. díl knihy švýcarského biskupa a významného teologa Prof. Urse Küryho (+ 1976) „Starokatolická církev, její dějiny, její učení, její cíle“, který se věnuje teologické nauce, a současně texty svých přednášek na Husitské teologické fakultě UK, které z tohoto díla vycházejí.

Karl Barth, jeden z nejvýznamnějších teologů minulého století napsal: "Jako teologové máme mluvit o Bohu. Jsme však lidé a jako takoví o Bohu mluvit neumíme. Máme vědět obojí: že máme mluvit i že mluvit neumíme. A právě tím máme Bohu vzdávat čest." Tato slova vyjadřují pokorné přiznání, že každá nauka, každá věda je jen pokusem a má své hranice. Také teologie je pokusem porozumět a o porozuměném vypovídat. Starokatolická teologie je pokusem vrátit se k pramenům, k čistým vodám. Pokusem objevovat pod nánosy věků to staré a vlastně stále nové a to s díky a s úctou vůči těm, kdo se o totéž pokusili před námi, s pokorným přiznáním vlastní omylnosti a vědomím, že po nás přijdou další, kdo budou toužit stejně opravdově, stejně pokorně, se stejnou láskou i stejně omylně vydávat počet z obsahu zvěsti Církve. Právě o to jsem se uplynulých osm let pokoušel a věřím, že nikoli marně.