Vraťme se však do let poválečných: obě pražské farnosti po 2. světové válce znovu ožily a v roce 1945 byla dokonce založena třetí, filiální obec s kaplí na Olšanských hřbitovech. Po roce 1948 však nastává těžká doba komunistické totality charakteristická drastickým omezováním církevní činnosti a problematickým působením některých duchovních. Tento stav trval až do jara 1968. 37. synoda, která se konala v roce 1968 v Praze sice byla ve znamení naděje v uvolnění politických poměrů a po dlouhé době mohl být opět zvolen biskup, kterým se stal tehdejší správce biskupství Augustin Podolák, ale situace ve státu již byla pod vlivem tanků Varšavské smlouvy a tzv. normalizace. Pražská farnost v těch několika letech po nástupu nového biskupa ožila. Do církve přicházejí mladí lidé a vytvářejí skupiny aktivistů. Někteří z nich začínají teologické studium. Tento rozvoj je však potlačen a pražská farnost prožívá svou třetí, snad nejhlubší krizi. Tehdejší farář PhDr. Miloš (Josef) Pulec, který byl koncem roku 1970 na žádost pražských věřících a farní rady biskupem odvolán ze služby, nerespektuje toto rozhodnutí a přímo iniciuje odstranění biskupa a jemu věrných kněží a kleriků s pomocí orgánů komunistické státní správy. Na podzim r. 1971 byl biskup Augustin Podolák zbaven státního souhlasu k výkonu své funkce. Vedení církve berou do svých rukou někteří duchovní, kteří intenzivně kolaborují s režimem a to se nejvíc týká pražské farnosti. Duchovní a věřící, kteří zůstali věrni biskupovi a jeho úsilí o obnovu církve, jsou nuceni působit ilegálně. Kdo se tehdy setkal s "oficiální" tváří pražské farnosti v osobě dr. Pulce, ten se napříště starokatolické církvi vyhnul. Vedle ušmudlaného prostředí tu našel povrchní ritualismus, duchovní mělkost a diletantismus. Vedle toho ovšem v mnoha pražských soukromých bytech a domech žili pražští starokatolíci, kteří se nechtěli smířit s vnucenou situací, dál svým spirituálním a svátostným životem. Duchovními v těchto "podzemních strukturách" byli farář Jaroslav Novák, kooperátor Dušan Hejbal, jáhen Josef Plachý a na čas i další kněží Jan Sainer a Josef Kostohryz. Spolu s věřícími vytvořili společenství, které prakticky zajistilo kontinuitu církve v čele s biskupem po celá léta totality pod stálou hrozbou perzekuce.
Po listopadové revoluci roku 1989 mohl vedení církve opět převzít biskup Podolák. Díky iniciativě duchovních i věřících svolal na jaře 1990 v Praze Synodu obnovy, s jejímiž závěry se zcela ztotožnila naprostá většina starokatolíků. V Praze byla obnovena řádná duchovní služba pod vedením faráře Dušana Hejbala, který se stal generálním vikářem, s kooperátorem PhDr. Jindřichem Husákem a jáhnem Josefem Plachým. Po smrti biskupa Podoláka na počátku roku 1991 byla v Praze 39. synoda, která zvolila biskupem pražského faráře Dušana Hejbala. Přes určité komplikace, které v církvi způsobilo pár kněží, kteří se ještě jednou pokusili vrátit poměry v církvi před rok 1989, se pražská farnost úspěšně rozvíjí, je počtem největší a věkovým průměrem asi nejmladší starokatolickou farností. Vedle farní rotundy Nalezení sv. Kříže, kaple sv. Máří Magdalény a kaple sv. Rodiny církev získala kostel sv. Vavřince v Praze na Petříně, který byl opraven a znovu požehnán v září roku 1994. Na Petříně užívá pražská farnost také 14 kaplí křížové cesty, a dvě další kaple jako součásti celého komplexu staveb. Od 40. synody, která se konala v kostele sv. Vavřince 11.11.1995 se namísto Varnsdorfu Praha stala sídlem biskupství a kostel sv. Vavřince katedrálním chrámem. Biskupské svěcení Mgr. Dušana Hejbala 27.9.1997 v tomto chrámu bylo historicky prvním starokatolickým biskupským svecením, které se konalo na území naší vlasti.
V pražské farnosti bylo 6.1.1992 otevřeno sociálně pastorační středisko Communio, které poskytuje široké spektrum sociálních služeb pro celou veřejnost. Dnes sídlí v ul. Karolíny Světlé 21 podlíž rotundy Nalezení sv. Kříže, kde je též místo pro shromažďování věřících. Vedle toho je v Praze dokončována rekonstrukce nového ústředí církve, kde bude rovněž prostor pro sociální aktivity pražské farnosti. V Praze rovněž studují starokatoličtí studenti a studentky teologie, kteří se v této farnosti účastní bohoslužebného života.
Pražská farnost je a bude vždy farností netypickou. Je teritoriální i personální a její farní obvod je velmi rozsáhlý. Tvoří ji věřící, kteří zpravidla nebydlí v blízkosti kostela, mnohdy v Praze jen studují nebo pracují. Také duchovní, kteří zde působí, mají mimo službu farnímu společenství ještě jiné povinnosti v církvi. Díky pestré nabídce v duchovní oblasti a zdravé konkurenci jiných církevních společenství, se některé tváře návštěvníků bohoslužeb občas vymění. Budoucnost pražské farnosti vidím ve stabilizaci pastoračního týmu a v rozvinutí jeho práce.
Na závěr si dovolím osobní úvahu. Dějiny zpravidla dobře prověří životaschopnost lidských plánů. V bolestech se rodící, odstrkované, znovu a znovu zrazované, opouštěné, ztracené a znovu nalezené pražské farní společenství se stalo biblickým seménkem, z něhož roste strom, v jehož stínu lze nalézt duchovní spočinutí, a to v době, která nepřeje masovosti církví a veliké církevní masivy se otřásají ztrátou věrohodnosti. Dnešní život mé farnosti, který slibuje dobrou budoucnost, vyrostl ze zápasů, utrpení, osobních zklamání a proher - z kříže. Snad i proto se již dlouho pražští starokatolíci shromažďují v rotundě Nalezení sv. Kříže, která je astrologickým středem kostelů staré Prahy. Nalézt kříž znamená otevřít se vzkříšení. A já věřím, že již nyní prožíváme jeho první paprsky, stejně jako věřím, že katolická alternativa, jak ji přináší české starokatolictví, ještě neřekla své poslední slovo.