Šel jen chvíli. Šel a nechtěl. Ale přesto pomohl aspoň kousek... Je to fajn jít aspoň kousek pod společným křížem. Ale je to vlastně málo. A kdo komu tu vůbec pomáhal?

Míhají se přede mnou obličeje. Nalezené a pak ztracené, moji nakrátko drazí ve víře, tváře půlnočních mší, křtěnci a snoubenci, které už nikdy neuvidím... Co já vím, něco jsem udělal špatně... Kdo nás nutí jít občas „ke kříži“ a kdo nás zase od něj odvádí?

A co já? Jsem s tebou běžec dlouhých tratí nebo jenom chvilkový? Jak je dlouhá moje trať a jak je dlouhá moje výdrž? Pane, my jsme také Šimonové s Kyrény. Není to naše zásluha, že jdeme kus cesty s tebou a máme pocit, že ti hodně pomáháme. A ty jdeš svou křížovou cestou s velkomyslnou laskavostí a za těch pár metrů pomoci jsi nám vděčný. Smíme být při tom. Odměňuješ nás. Díky.