V dějinách církve se tu a tam ozývaly hlasy po její reformě. Čím dál církev putovala v dějinách, čím dál byla v čase od doby Ježíšovy a jeho učedníků, tím více sílily tyto hlasy volající po reformě. "Ecclesia semper reformanda" je základním postulátem celého středověkého období.
První středověké pokusy o reformu a návrat do doby apoštolské
Všechny reformy, které se v rámci západní církve snaží přivést křesťanství zpět k jeho kořenům, se nevyhnutelně dostávají do konfliktu s Donací Konstantinovou a z ní vyplývajícími principy. Tato byla padělkem, jehož základem byla legenda, že císař Konstantin po roce 330 přenechal papeži Silvestrovi I. (314-335) a jeho římským nástupcům vládu nad západní polovinou říše. V právních i politických dějinách západní církve měla tato Donace obrovský význam. Papežové ji využívali k právnímu zdůvodnění existence papežského státu a byla zneužívána k hlásání primátu papežského panství nad světem. To, že jde o padělek, se prokázalo v 15.století, ale až do osvícenství odmítala římskokatolická církev ustoupit z privilegovaných pozic opírajících se ideově právě o Donaci.
Prvním obrodným hnutím na půdě církve, které vystupuje proti závislosti církve na světských strukturách, ale současně se snaží a to, aby se církev vrátila ke svým kořenům tím, že bude hlásat evangelium, je hnutí vzešlé z benediktinského kláštera v Cluny. Clunyjská reforma vystupuje proti zesvětštění církve, k jakému došlo za nástupců Karla Velikého. Zdaleka se nejednalo jen o reformu a zniternění klášterního života. Clunyjská reforma a vlastně celé clunyjské hnutí správně pozorovalo, že christianizace Evropy, která proběhla od 5. do 10. století, je z velké části toliko formální. Knížata sice přijala křesťanství, ale u řady kmenů šlo jen o zcela vnějškovou christianizaci, která v žádném případě neznamenala proměnu života celé společnosti v duchu evangelia. Clunyjská reforma se šíří Evropou někdy kolem roku 920. Je charakteristické, že většina vládců, ale i někteří představitelé duchovního života (biskupové, arcibiskupové) a významné říšské kláštery clunyjskou reformu nejen odmítali, ale stavěli se v řadě případů proti ní.
Od poloviny 9.století (papež Mikuláš I.) se snaží římský biskupský stolec uplatňovat primát nad celou církví. Konflikt s Byzancí, ke kterému v roce 1054 došlo, není ničím jiným, než výsledkem neústupnosti těchto papežských snah.
Nový vztah světské i státní moci definuje papež Řehoř VII. (papežem 1073-1083). Světskou moc podle jeho představ má panovník z milosti Boží a nemá v církvi žádné privilegované postavení. Řehoř tvrdil, že světský vladař je jako křesťan podřízen církvi a zavázán k poslušnosti. Proslulé Řehořovy zásady z roku 1075, zvané Dictatus papae (neboli Papežský diktát) nekompromisně nárokují, že papež je nejvyšší hlava křesťanstva, že je postaven nad všechny krále a císaře, které může dokonce v určitých případech sesazovat. V otázkách investitury církevních představitelů samozřejmě Řehoř odmítl vměšování světské moci. Svůj (resp. papežský) nárok na světové panství zdůvodňoval již zmíněnou podvrženou Donací Konstantinovou. Z boje o investituru, který probíhal mezi Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. se vyvinul zápas o světskou moc církve. Formálně řešil problém investitury konkordát wormský z roku 1122, který církvi přiznal právo určovat biskupy a světské moci udělování světských statků a práv (regalia či temporalia) biskupům. Západní církev se stala právě díky reformě Řehoře VII. rozhodující politickou silou Svaté říše římské.
Přestože si církev nárokovala světskou moc, přece se v ní udržovala hnutí, která si uvědomovala, že světské panování není primárním cílem církevního života. Různé řády, které se od konce 11.století snaží reformovat benediktinskou řeholi, upadlou podle jejich názoru příliš na světskou úroveň, vyjadřují různým způsobem protest proti novým poměrům (kartuziáni, cisterciáci, premonstráti). Pokud se reformy odehrávaly pouze za zdmi klášterů a týkaly se jen duchovního života, nemělo papežství námitek a dá se říci, že je i podporovalo. Ke konfliktu došlo v momentě, kdy tyto řeholní reformy považovaly za nutnou změnu politického postavení církve. Od 12. století vystupují různé osobnosti, které požadují, aby se církev vzdala světského panování a sama chudá hlásala chudého Krista. Z těchto snah vyrůstají i dvě nejznámější reformní hnutí: františkánský řád a valdenští. Pro obě tato hnutí je bohatství církve a její světské panování nepřijatelné. Liší se však v tom, že zatímco františkánský řád se nakonec podrobil papežským regulím, valdénští zůstali v radikálním odporu a byli považováni za kacíře. Mocenským prostředkem, pomocí kterého si církev chtěla udržet svoji moc a politické postavení, se stala inkvizice, institucionalizovaná ve 13.století.
Pokusy o reformu církve v pozdním středověku
Hnutí či proudy, které ohrožovaly mocenské nároky římského biskupa, nebyly v pozdním středověku ani nepočetné, ani nevýznamné. Když došlo k tzv. "avignonskému zajetí papežů" (1309-1378), které signalizovalo, že světská moc se nemíní s podřízeným postavením, do jakého se od konce 11.stol. dostala, smířit, objevila se teorie, která popírala, že papež má nejvyšší moc. Touto teorií byl konciliarismus, který učil, že nejvyšší autoritu v církvi má mít nikoliv římský biskup, ale biskupové církve shromáždění na obecném koncilu. Teoretický základ ke zpochybnění celého dosavadního církevního systému poskytl spis, který v roce 1326 sestavili dva profesoři pařížské university Marsilius z Padovy a Jan z Jandunu a který se jmenuje Defensor pacis. Je zde popřen božský původ papežského primátu, církev je dle tohoto spisu společenství věřících v Krista. Nemá existovat nadřazenost kněží nad laiky a biskupové jsou pověřenci shromáždění věřících. Marsilius byl toho názoru, že nejvyšším orgánem církve je koncil, který je ovšem reprezentací všech věřících, nikoli pouze biskupů. V duchovní rovině vystupuje do popředí tzv. "nová zbožnost" (Devotio moderna), která je jedním z vážných pokusů navrátit křesťanství jeho původní cíl, tedy zvěstovat záchranu všem lidem, které bylo dosaženo Kristovou výkupnou obětí na kříži. Časné a světské problémy novou zbožnost nezajímají, naopak její představitelé vyzývají všechny křesťany bez rozdílu k rezignaci před světem, k dobrovolné chudobě a soustředění se na duchovní věci. Klasickým výrazem snah nové zbožnosti je kniha připisovaná Tomáši Kempenskému - Následování Krista.
Reforma a reformace - je obojí návratem ke kořenům?
Dostáváme se na práh reformace a s tím také k definování rozdílu mezi reformou a reformací. V církevní historiografii jsou tyto rozdíly určovány tím či oním konfesním hlediskem. Z religionistického pohledu je velmi nesnadné jednoznačné rozlišení reformy a reformace podat. Domníváme se však, že za reformu je možné považovat všechna úsilí o církevní nápravu, která sice směřují k původnímu křesťanství, avšak kromě Písma je pro ně normou i tradice církve zhruba v prvních pěti stoletích. nezpochybňují také sakrální funkce kněžského a biskupského úřadu. Reforma také nechce z vlastní iniciativy vytvářet nové církevní struktury, naopak se snaží udržet jednotu (nikoliv ovšem za cenu vzdání se svých starokřesťanských zásad). Reformace se chce naopak řídit pouze Písmem a tradici církve zčásti nebo zcela odmítá.
Abychom tuto myšlenku lépe objasnili, pokusíme se ji konkrétně aplikova na české duchovní dějiny. Předchůdci Husovi, Hus sám i pozdější utrakvisté usilují o reformu. Je to tedy hnutí reformní. Utrakvisté se přes všechna příkoří a těžkosti až do roku 1620 považují za součást západní církve. Přesvědčivým znakem toho, že ctí církevní tradici je i fakt, že si nechávají kněze světit v zahraničí. Naopak za reformaci musíme považovat církevní společenství na Táboře, nebo Jednotu bratrskou. Tato společenství jsou opravdu předjímkou německé i švýcarské reformace, neboť se chtějí řídit výhradně Písmem a tradici církve neuznávají. Vnějším výrazem tohoto reformačního radikalismu je i fakt, že si zřizují vlastní kněžstvo bez tzv. apoštolské posloupnosti. Samozřejmě je jak reforma, tak reformace snahou o návrat ke kořenům křesťanství, radikálně se však liší normami, které jsou pro ni při tomto snažení závazné. Starokatolické hnutí vždy chtělo a chce uskutečňovat návrat ke kořenům křesťanství v reformním ruchu a k reformním (nikoliv reformačním) modelům z minulosti se hrdě hlásí.
Reformní koncil s nereformovatelnými definicemi
Katolická církev na německou a švýcarskou reformaci reagovala koncilem v Tridentu (1546-1563), který podle jejích vlastních kritérií měl být koncilem reformním. Zdaleka jím ovšem nebyl. Za závaznou byla prohlášena tradice církve, tedy i tradice středověká, zdůrazňující mocenskou převahu církve nad světskými panovníky. Za autoritativní text Bible byl vyhlášen latinský překlad, který zdaleka neodpovídal nárokům přísně vědeckého textu, jak jej objevili humanisté. Katolická církev se na Tridentském koncilu definovala přísně hierarchicky. I když celý vývoj svědčí o tom, že církevní tradice se měnila, rozvíjela a reflektovala dění ve světě, byla Tridentským koncilem prohlášena za neměnnou. Nárok na ekumeničnost Tridentského koncilu, který římskokatolická církev vznáší, je samozřejmě naprosto mylný a je toliko ideologickým tvrzením.
Jansenismus
V potridentském katolicismu vyrostl nový duchovní proud, který byl později nazván jansenismem podle jednoho z vůdčích osob tohoto hnutí ypernského biskupa Cornelia Jansena (+ 1638). V Jansenově posmrtně vydaném díle Augustinus (1640) je vyostřena Augustinova nauka o boží milosti. Jansen klade důraz na svobodnou volbu Boha (predestinace) a neodolatelnost půdobení boží milosti na člověka. Zde dochází ke střetu s jezuitskými teology, kteří naopak přikládají svobodě lidské vůle a lidským schopnostem přijímat milost výrazně větší význam.
Významným duchovním centrem jansenismu se stal francouzský klášter cisterciaček Port Royal des Champs. Vlastním hybatelem a organizátorem jansenistického hnutí byl Jean de Verdier de Hauranne, zvaný sv. Cyprián. Vyslovil znova myšlenku církevní reformy cestou konciliarismu a episkopalismu, přičemž vyžadoval posílení biskupů oproti nárokům Říma. Klášter Port Royal se brzy stal významným duchovním centrem, kolem něhož byli soustředěni mnozí francouzští intelektuálové, mimo jiné i Blaise Pascal. Toto hnutí, nazývané "zbožní z Port Royal", se prostřednictvím značné překladatelské a literární činnosti snažilo o vnitřní obnovu francouzské církve.
Kritikou laxní svátostné praxe jezuitů a požadavkem větší suverénnosti biskupů se brzy dostali jansenisté do konfliktu s římskou kurií. V roce 1641, rok po vydání, byl Jansenův Augustinus vsazen na index zakázaných knih. Jansenovi žáci byli nuceni k odsouzení některých vět z Augustina; když odmítli, byli pronásledováni a vězněni. V roce 1709 byl Port Royal zrušen a roku 1710 byl zbořen. V době pronásledování našli mnozí jansenisté útočiště v utrechtské církvi, ve které se ještě zachovaly staré svobody nizozemské církve a která též stála v tvrdém obranném boji proti jezuitům. Ve Francii doznívaly jansenistické tendence ještě na počátku 19. století.
Dějiny utrechtské církve se píší od roku 695, kdy se biskupem v Utrechtu stal anglosaský mnich Willibrord. Již ve středověku měla tato církev právo volby biskupa; tato volba byla svěřena katedrální kapitule a toto právo bylo potvrzeno císařem v roce 1145.
Po národně osvobozujícím boji v 16.-17. století si Nizozemí vydobylo samostatnost. V této době však vyvstaly problémy, neboť výrazná kalvinistická většina podezírala nizozemské katolíky z podvratné činnosti ve prospěch katolického Španělska. Z toho důvodu byla nizozemská katolická církev dlouho pronásledována a zakazována.
V roce 1592 byli na španělskou žádost do Nizozemí posláni jezuitští misionáři. Jelikož značná část nizozemského kléru byla vzdělávána v duchu sv. Augustina na francouzských a belgických universitách, docházelo k teologickým rozepřím mezi domácím klérem a příchozími jezuity. Tyto rozpory vyvrcholily, když byl do Říma povolán utrechtský arcibiskup Peter Codde, kterého papež v roce 1702 z arcibiskupského stolce sesadil. Záminkou bylo podezření z jansenismu, který se v Nizozemí šířil vlivem francouzské emigrace, která nacházela v době jansenitských sporů útočiště u utrechtské církve. Po sesazení Coddeho byla papežem katedrální kapitula prohlášena za neexistující a na místo arcibiskupa byl dosazen apoštolský vikář. Místní duchovenstvo ovšem nebylo ochotno strpět, aby utrechtský arcibiskup byl pouze apoštolským vikářem, tj. zástupcem Říma, a z toho důvodu se nizozemští katolíci přidrželi staleté tradice a zvolili si dle práva vlastního arcibiskupa. 17.4. 1723 byla katedrální kapitulou provedena volba utrechtského arcibiskupa, ze které vyšel vítězně Cornelius Steenoven. Na biskupa byl Steenoven vysvěcen francouzským misijním biskupem, titulárním biskupem babylonským, Dominikem Maria Varletem. Volba byla oznámena do Říma, papež však nesouhlasil, a proto se Utrecht odvolal k všeobecnému koncilu. Tím byla roztržka dokonána. V roce 1924 Řím Steenovena a celou katedrální kapitulu exkomunikoval. Steenoven brzy zemřel (1725), a tak Varlet vysvětil další biskupy. Svěcení se konala po volbě a tyto volby i svěcení byly až do roku 1870 sdělovány do Říma. Řím na ně vždy odpovídal exkomunikací.
Utrechtská církev se považuje za pokračovatelku staré nizozemské církve, které dal základy sv. Willibrord. Do roku 1870 nesla název Římskokatolická církev starobiskupského duchovenstva; od tohoto roku přijala název Starokatolická církev.
Několikerá volání nizozemských katolíků po obnovení unie s Římem nebyla vyslyšena.
Jansenismus a utrechtská církev
Rozpory mezi Římem a utrechtskou církví sahají až do druhé poloviny 17.století. Společným jmenovatelem těchto neshod je jansenismus. Ze strany Říma byla utrechtská církev obviňována z této hereze. Ve skutečnosti však nizozemští katolíci jansenistickou nauku o milosti nikdy oficiálně nepřijali. To bylo také zřetelně deklarováno ve III. článku Mnichovského programu, který byl přijat na I. Kongresu starokatolíkův Mnichově v roce 1871. Zde stojí: "Prohlašujeme, že utrechtská církev je z jansenismu obviňována bezdůvodně, a tím tedy nevyvstává mezi ní a námi žádný dogmatický protiklad."
Naproti tomu stojí "lidové mínění" a výklad dějin některých římskokatolických historiků, kteří dodnes utrechtskou církev označují jako "jansenistickou". Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že to nebyla Jansenova nauka, která spojovala jansenisty a utrechtskou církev, nýbrž že se v důsledku jednalo o "boj proti společnému nepříteli", t.j. jezuitům, resp. římské kurii. Je nesporné, že jansenismus byl duchovně silným hnutím a toto hnutí ovlivnilo i utrechtskou církev. Bylo to dáno mimo jiné také tím, že, jak již bylo řečeno, mnozí duchovní utrechtské církve byli vzděláváni na universitách v Belgii a Francii v duchu sv. Augustina. Nikdy si však jansenismus nepodrobil oficiální nauku utrechtské církve. To bylo taky důvodem, proč byla německými starokatolíky utrechtská církev respektována a od samých počátků stála u zrodu starokatolictví v roce 1870. Označování utrechtské církve jako jansenistické se může tedy jevit jako zjednodušující až účelové "nálepkování". Příklady lze nalézt dodnes v římskokatolické teologické a historické literatuře.