Naděje našeho povolání
Tato slova z listu apoštola Pavla Efezským se nachází na samém počátku ekumenické charty, dokumentu, ve kterém se církve zavázaly k větší a větší spolupráci. Následují tak naději sv. Pavla, která vyplývá z povolání. Jinými slovy: právě toto povolání je zdrojem a garantem naší naděje.
1.
1.1. Povolání
Možná si vzpomenete na dobře známou pasáž z deníku luterána a generálního sekretáře OSN Daga Hammerskolda. Na hod boží svatodušní roku 1961 napsal, že si už nepamatuje kdo mu kdy položil jakou otázku, ani kdy to bylo a ani co odpověděl. Ale že ví, že někdy musel někomu na něco odpovědět "ano" a od té doby má pocit, že jeho život má smysl.
Jako lidské bytosti máme tendenci omezovat život na sobecký systém rozličných přímých potřeb, které musíme nutně naplnit, abychom mohli my a ti, s nimiž žijeme, žít normální a uspokojující život. Přesto ovšem ani takovýto život není vždy uspokojující a jakoby se nám zdálo, že cosi postrádáme. V okamžiku, kdy toto přijmeme, stojíme tváří v tvář potřebě, která přesahuje jak nás, tak všechna okamžitá uspokojení. Je to vědomí oné otázky, která se nám klade a která má vždy mnoho společného s potřebami bližních, ostatních lidských bytostí. To, o čem psal Hammerskold, je pocit napětí, které se v lidském životě objevuje. Toto napětí je výsledkem prožitku že je zde něco důležitějšího, než jsem já sám. Je to prožitek povolání něčím - nebo někým - a toto povolání k nám mluví velice zpříma.
Podobně je to s Mojžíšem. Když byl pastýřem stád u svého tchána, nepřál si jiný život. Vše pro něj bylo v pořádku. Ale ostatní Židé byli stále zotročeni, a to k němu volalo, ale zároveň se cítil neschopen na této situaci něco změnit a měl pocit, že toho volání se nikdy nezbaví. V ten okamžik rozpoznává Mojžíš boží hlas, hlas Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. Tento prožitek, i když ho Mojžíš sám nevyhledal, nemohl zůstat bez následků. Musel jít ke králi egyptskému, vzdor všem svým omezeným schopnostem; vždy je totiž možné najít nějaké řešení.
Je velmi důležité naslouchat povolání a být natolik svobodný, že na něj můžu odpovědět. Nebo abych to řekl ještě přesněji: rozpoznat svou svobodu a použít ji tak, kde je zapotřebí svědectví.
To je důvod, proč je v povolání tolik naděje; povolání má totiž moc osvobozovat lidi a dávat je do pohybu.
1.2. Povolání starokatolíků
Kde je Duch Páně, tam je svoboda, píše svatý Pavel ve svém druhém listě do Korintu (3,17). První starokatolický biskup ve Švýcarsku, biskup Herzog, si toto heslo zvolil do svého erbu. Svoboda je samozřejmě podmínkou, bez které nemůže být žádné povolání vyslyšeno. Tak můžeme motto biskupa Herzoga číst jako připravenost starokatolického hnutí k otevřenosti výzvám doby a společnosti, ve které žilo. Podobně i jiný starokatolický biskup v té době, německý biskup Reinkens, byl toho názoru, že křesťanská víra by měla být vztažena ke všem aspektům života a společnosti. Jeho protest proti autoritativním praktikám v církvi můžeme vnímat jako ochranu života a víry od předsudků a bezstarostných vyhlídek. Starokatolíci mají odvahu konfrontovat sami sebe a stejně tak i evangelium se vším, čím se stala moderní kultura. Pevně věřili, že jak kultura, tak jejich víra budou z tohoto setkání mít prospěch. Byla mezi nimi silná misijní dynamika a toužili po církvi, která by hrála významnou roli v kultuře a společnosti. Báli se toho, aby se církev neomezila na do sebe zahleděný pobožný ostrůvek, který se zakrytýma očima odmítá spatřit život v jeho ryzosti.
Biskup Reinkens viděl církev jako hostinec, v němž co nejvíce lidí může slyšet o osvobozující zvěsti evangelia. Církev má být hostincem, ve kterém je možné potkat Ježíše. Je proto úkolem křesťanů pomáhat ostatním uvolnit své talenty, zapojit své schopnosti a být nezávislí a svobodní. To je příspěvek chce církev učinit jak kvůli štěstí lidí, tak i proto, aby uvěřili. Církev je synonymem pro spoluúčast všech lidí, kteří cítí osobní závazek a odpovědnost. To lze jen těžko učinit bez toho, že bychom zdůraznili obsah kázání při našich bohoslužbách, a bez účasti laiků při samotné liturgii.
Utrechtská církev uznala platnost starokatolického hnutí hned zpočátku. Ač měla utrechtská církev jiné dějiny, můžeme si povšimnout její vlastní dynamiky v rámci starokatolického hnutí. Následujíc svatého Augustina a prvotní církev, snažila se o propojení křesťanství se všemi aspekty života. Odmítla povrchní zbožnost a apelovala na náboženskou dospělost věřících. Chtěla připravit křesťany na konfrontaci s moderním vývojem. Byla si dobře vědoma toho, že tento vývoj, ač sám o sobě špatný není, s sebou automaticky nepřinese vyšší morálku. Proto bude velmi potřebné zkoumat a oceňovat nový vývoj ve světle evangelia.
Ani víra a život, ani víra a věda nejsou pro starokatolíky obou tradic protikladné skutečnosti a rovněž tak nejsou soupeřící protiklady církev a společnost. Starokatolictví volá po živém dialogu mezi křesťanskou vírou a kulturou, po dialogu, který prospěje oběma stranám. Od rané církve se starokatolíci naučili, že víra a kultura jsou navzájem propletené. Na jednu stranu se dívají po záblescích Ducha Svatého, na druhou stranu kritizují upadající vývoj. Církev tím, že se pojmenovává zlo a chválí Pána za všechno dobré, co učinil, přispívá k duchovnímu procesu, který je pro naši společnost nezbytný, aby se stala lidštější.
Starokatolíci chtějí být církví v rámci společnosti a křesťany v rámci své kultury, aby přispívali k osvobození obou. Chtějí být církví místní v tom smyslu, že jsou organizovanou křesťanskou skupinou ve státě, který vnímají jako politický výraz kulturní reality. Jsou inspirováni Písmem a tradicí staré církve. Je to právě tento závazek křesťanů, společně se nacházejících na stejném místě na zemi, který je navzájem sjednocuje a je hnacím motorem ekumenismu. A díky této vzájemné podpoře, která se ovšem nevyhýbá ani kritickým otázkám, mohou církve z celého světa navzájem zůstávat v sesterství. Starokatolíci vždy viděli tuto dynamiku, která pochází ze staré církve, jako jedinou cestu k znovusjednocení církve, která se rozpadla na tolik jednotlivých konfesních skupin.
Opěrné objevování vlastní identity znamená i její přepracování. Jistě tím není myšleno to, že by bylo třeba opakovat zakládající skutky zcela od začátku, je to spíše otázka jejich znovuuskutečnění, neboť i dnes pociťujeme podobná povolání jako ti, kteří všechno začali. Je tedy naším hlavním úkolem objevit jak být křesťany v rozvíjející se evropské kultuře. Jsme dost svobodní na to, abychom slyšeli povolání, abychom slyšeli hlas našeho Pána když k nám mluví? Jsme zaměstnáni tím, co se od nás očekává, jako byl i Mojžíš zaměstnán stádem svého tchána. Ale nemůže to být tak, že někde, ba právě zde je náš hořící keř?
Otázka zní: Jsme dostatečně svobodní k tomu, abychom viděli tento veliký úkaz a naslouchali?
Jen tehdy, pokud jsme připraveni k tomu být povoláni, můžeme obdržet znamení naděje.
2. Evropa
Podívejme se nyní na evropskou kulturu a výzvy, které v ní můžeme nalézt. Na pozadí zhodnocení, které bylo řečeno, bych rád poukázal na tři skupiny jevů.
2.1. Racionalita, globalizace a materialismus
Racionalita a technologický úspěch umožnily, že se komunikace stává stále více a více globalizovanou.
Žijeme v globalizovaném světě. Ačkoliv je Evropa kontinentem, nemůžeme o ní mluvit mimo vztah k zbytku světa. To se netýká jen ekonomické nebo politické situace, ale také toho, že je celý svět dosažitelný pomocí internetu a ostatních prostředků komunikace z obývacího pokoje. I kdybych snad nebyl motivován k tomu, abych komu-nikoval se světem, tak moje děti již jsou!
Globalizace znamená možnost sdílet dobré věci mezi lidskými bytostmi z celého světa. Pro ty, co se mohou zapojit do světové sítě, již neexistují žádné hranice. Mnoho lidí na světě tuto možnost nemá a proto se stále více a více cítí vylučováni než přijímáni. Globalizace také znamená, že je zde jeden ekonomický systém, který je naprosto dominantní: kapitalismus řízený trhem a postavený na neoliberálních principech. To vede k čemusi, co nazýváme pragmatickou politikou, a ve skutečnosti to znamená konec sociálních služeb. Mnoho lidí v Evropě a v jižní části naší planety pociťuje kvůli tomu mnohé těžkosti. V tomto ohledu je globalizace symbolem vyloučení, místo aby spojovala lidi do společného a konstruktivního hnutí k větší humanitě. Globalizace je pociťována jako ztráta lokální moci a proto jako protiklad emancipace. Zdá se, že vede k jinému druhu dominance se všemi druhy otroctví a zneužívání (např. sexuálního).
Dominance trhu vyvolává mnoho enviromentálních problémů, protože okamžitý zisk je považován za důležitější než dlouhodobý zájem.
Globalizace nedává našim životům větší smysl. Naopak. V našem globalizovaném věku zažíváme mnoho rozporů. Globalizace nedokáže naplnit své vlastní sliby: nevyřeší problematiku chudoby. Na jihu i v samotné Evropě znovu narůstá chudoba. Propast mezi nejvyšším a nejnižším platem nikdy nebyla větší. Globalizace nevytvoří mezi lidmi více rovnosti, přestože přislibuje proces demokratizace, která má přinést svobodu do všech společností.
Právě nyní musíme stát čelem k otázce nerovnosti v lidstvu a musíme se s ní vypořádat velmi konkrétním způsobem.
Z hodnotových studií se dozvídáme, že materialistická morálka stále nabývá na důležitosti a že na praktické a politické chování lidí má jen malý vliv náboženství.
2.2 Ohromující pochybnost
Tato Evropa zrodila tři mistry nedůvěry, filosofa Paula Ricoeura, zvaného Nietsche, Marxe a Freuda. Tato pochybnost, která upřednostňuje stále více a více racionality, se stala typicky evropskou. Tyto veliké ambice osvobodit kulturu od jařma iracionalismu vyvolaly určitý druh "vykořeněnosti", kterou nazýváme postmodernismem. Z určitého pohledu jsme všichni mistři pochybnosti. Vyhlašujeme svou osobní zodpovědnost a chceme být konečným měřítkem všech rozhodnutí. Osvobodili jsme se od různých vyprávění, která nám dávala jistotu, ale nenabízela dost prostoru.
V důsledku toho zažíváme pocit jakéhosi "rozdrolení" prostředí a individuality. Všichni asi známe televize, které nabízejí přehled programů - obrazovka je rozdělena na deset nebo dokonce dvacet malých okének a každé z nich se rozvíjí bez ohledu na jiné. Každý z těchto programů má vlastní autonomii, ale dohromady již nedávají žádný smysl. Právě tak v našich životech má práce, koníčky, přátelství, rodinný život, náboženství, politika atd.. jen těžko něco společ-ného, natož aby na ně mělo náboženství větší dopad.
Tak je možné říci, že se jednota stala velkým problémem pro moderního člověka: jednota ve vlastní osobě, ale také jednota v rámci společnosti. Evropská kultura je kulturou, kde má každý svou vlastní pravdu. Je to kultura, kde se často pluralismus mění v ideologii a v nástroj jehož pomocí unikáme skutečnému nasazení.
2.3. náboženství neopustilo Evropu
V Evropě jsme se domnívali, že je potřeba zbavit se náboženství, neboť to si činí příliš ambiciózní nárok mít poslední slovo ke všem aspektům života. Ale v různých podobách zažívá náboženství návrat. Jsme konfrontováni s fundamentalismem, který je možné vysvětlit jako snahu po bezpečí a jistotě. Fundamentalismus se snaží vytvořit antimoderní štít pro bojácné lidi a neumožnit jim účastnit se kulturního vývoje, který se kolem děje. Fundamentalismus hledá povrchní pravdu, kterou izoluje a činí nezpochybnitelnou.
Náboženství, a rovněž i křesťanství, je, většinou ze strany oponentů, spojováno právě s fundamentalismem. A musíme také přiznat, že v rámci křesťanstva existuje široký proud, který alespoň jisté znaky fundamentalismu nese.
Byli jsme velmi optimističtí ohledně lidských možností a úspěchů, ovšem nyní musíme přiznat, že věda vždy nepřináší ty perspektivy, které bychom očekávali. Zároveň s vývojem se v nás obnovuje také pocit ohroženosti života. Lidé stále vnímají život jako mystérium: není možné ho zcela vysvětlit. Následkem toho můžeme pozorovat různá "nová náboženství", která vstupují do evropské společnosti, jako je učení o reinkarnaci či šamanismus.
Sekularizace je často vnímána jako synonymum k dechristianizaci, přičemž to je ale zcela jiný proces. Ve skutečnosti se sekularizace vyvíjela spolu s křesťanstvím jako nástroj, který měl uspokojit naši potřebu racionality. To je tedy její účel, nikoliv upozadění nebo zničení křesťanské víry. Jeden z významů dechristianizace spočívá v tom, že do Evropy si našla cestu i jiná náboženství a křesťanství následkem toho ztratilo svůj monopol. Migrace - další z fenoménů globalizujícího se světa - změnila Evropu v multikulturní společnost, která se musí vyrovnávat s odlišnostmi. Přestože takové rozdíly jsou např. v americké společnosti mnohem větší, je pro Evropany velikou výzvou se s nimi vyrovnat. Musíme si uvědomit, že postkřesťanská Evropa nemusí nutně znamenat nekřesťanskou Evropu. V této věci ale leží odpovědnost v našich rukách. Křesťanské poselství nebývá často považováno za přínosné a je nahlíženo spíše jako povrchní způsob jak snadno zodpovídat existenciální otázky.
3. Výzva : nová emancipace
Doba se změnila od 18. a 19. století. Uskutečnila se emancipace individuality a lidé si užívají plodů vědeckého pokroku. Demokratizační proces se odehrává na všech kontinentech a již jsme se naučili, že spolu musíme navzájem mluvit, abychom se vyhnuli válce. Dalo by se říci, že jsme získali mnoho "racionality", ale - ve světle toho, co jsme řekli výše - mnoho "iracionálního" stále zůstává.
Můžeme snad říci, že zakoušíme hranice "racionality"? V každém případě se zdá, že spíš než bychom rozuměli sami sobě jsme pro sebe tajemstvím. Nevím kdo, nebo co mi položilo tu otázku, píše Dag Hammerskold. Ve skutečnosti máme mnoho otázek: jak udržet mír v Evropě, ale i ve vlastním městě? Jak udržet úroveň naší prosperity? Jak integrovat imigranty? Jak zamezit podemílání demokracie na všech úrovních? Jak integrovat všechny ty národy a země do jednotného evropského projektu? Jak uskutečňovat upřímnost a solidaritu, bez kterých nemůže žádná společnost existovat? Všechny tyto otázky jsou jen vyjářeními jedné veliké: kdo jsme, jakožto lidské bytosti? Nebo ještě lépe: kým chceme být? To, že jsme sami sobě otázkou je symptomem faktu, že život nelze zcela zachytit do racionálních struktur. Je větší než racionalita. Když s touto otázkou žijeme, zakoušíme možnost vnitřního dialogu o tom, co mohu znamenat a čím mohu přispět k tomu, aby byly všechny otázky zodpovězeny. Jediná možnost jak je zodpovědět je zasvětit se božímu záměru s lidmi: zasvětit se spravedlnosti a míru, lásce a kvalitě života.
V tomto odhodlání jsou pochybnosti překonány a nastává jednota, která je i zdrojem míru a štěstí. V tomto odhodlání, ke kterému jsme povoláni, můžeme nalézt svou seberealizaci. To je možná neočekávaným, ale velikým přínosem k úplnosti života a společnosti. Může to znamenat novou emancipaci lidstva? Mě se tento druh emancipace jeví nutným, aby překonal kulturní krizi evropské společnosti. Církve jsou povolány k tomu, aby byly duchovními místy na nichž se tato emancipace může odehrát. Starají se o lidi, o kulturu a společnost, protože jejich ústřední starostí je Bůh.
Pokud církve chtějí přispět k budoucnosti Evropy a k životu Evropanů, musí nabídnout prostor v němž bude možné nalézt mír a kde budou lidé moci prožívat vnitřní dialog a budou moci zasvětit své životy nesobecké lásce, tak jako jí svůj život zasvětil i Pán Ježíš. Církev by měla být hostincem, kde je možné slyšet Pánův hlas a kde je možné nalézt odpovědi na otázku, kdy je třeba oddanosti.
Již jsme poukázali na to, že lidé mají vůči církvím stále jistá očekávání, přestože církve již v jejich životech nehrají takovou roli...
Myslím, že tato očekávání jsou jasná. Musí se orientovat na něco více, než jen na povrchní požadavek po bezpečném místě uprostřed společnosti, v níž se lidé kvůli její komplexnosti cítí velmi zranitelní.
Proč má ale církev tak málo vlivu? Je to ztrátou důvery? Možná je to tím, že církve nabízí lidem jen příliš málo svobody a přespříliš různých drobných pravidel a povinností, zvláště pak na sociální a morální úrovni. Možná, že církve nenabízí skutečný prostor pro dialog mezi lidmi navzájem i pro vnitřní dialog a místo toho nabízí sebestřednost.
V církvích panuje strach, protože zakoušejí svou budoucnost a svou sociální roli jako více a více nejistou. Bojí se, že se jejich sociální vliv zmenší, ale přes to přeze všechno mohou hrát klíčovou roli, pokud jen dokáží znovu nalézt svou misijní dynamiku.
4. Anglikáni a starokatolíci
Méně starostí sami o sebe a více otevřenou mysl pro evangelium a více starosti o to, co se děje v kultuře: to jsou podle mého názoru tři podmínky svěží a vitální misijní dynamiky. Ale církve jsou ve své konfesijní identitě omezené. Je starokatolickým přesvědčením, ale nejen starokatolickým, že cesta vpřed je zároveň i cestou zpět k modelu rané církve v níž bylo možné, aby se jednotlivé místní církve odlišovaly z kulturních důvodů odlišovaly a přitom stále zůstávaly v jednom společenství. Musíme se vrátit zpět, dokud se jeden s druhým nepotkáme v době před konfesním rozdělení. Je to zajímavé ekumenické cvičení stále znovu diskutovat důvody, proč došlo k rozdělení a objevovat, že tato rozdělení ve své podstatě nebyla nutná.
Nad to církve zakouší, že mají-li být otevřené výzvám společnosti, nejen že mohou vzájemně spolupracovat, ale takovou spoluprácí činí hlásání evangelia efektivnější.
Není nezajímavé porovnat situaci církví dnes se stavem Lazara v hrobě. Ležel a čekal na Ježíše, až mu řekne: Lazare, pojď ven! A evangelium nám říká o tom, že vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. A Ježíš řekl: Rozvažte ho a nechte odejít (Jan 11,43-44). Církve potřebují být rozvázány od pout své složité historie aby mohly lépe zvěstovat evangelium.
Možná že právě anglikáni a starokatolíci mají v tomto bodě zajímavé možnosti. Všichni nahlížíme sami na sebe jako na provizorní struktury. Věříme, že universální církev se nikdy úplně nerealizuje v jedné konkrétní konfesi, ale pouze mezi křesťany, kteří jsou povoláni k jednotě zakořeněné v samotném Bohu: v Otci, Synu i Duchu Svatém. Navzájem plně uznáváme svou ekleziologii a jsme si navzájem partnery, sdílíme vzájemně misii. Jediná věc, na které musíme pracovat je společná zkušenost s výzvami, které jsou zakořeněny v naší kultuře. Naslouchejme tedy společně tomu, co nám chce říci Evropa. Možná, že společně můžeme být znakem stále vzrůstající naděje, která poroste tím více, čím více budeme sami sebou. Bude to v našich obcích možné?
Naše starokatolické obce se velice dobře přizpůsobily tomu, co potřebuje moderní člověk. Mnohé naše obce jsou útočištěm pro lidi a nabízejí jim vřelý a otevřený kruh spřátelených lidských bytostí. Lidé si užívají košaté liturgie, která se slouží v duchu spirituality blízké životu. Vzhledem ke své omezené velikosti riskují společenství uzavřenost, která je v protikladu k tomu, o co jde v širším kontextu místní a regionílní společnosti. Někdy se pokoušíme spolupracovat na sociálních problémech v rámci ekumény, někdy se takováto spolupráce neochotně opomíjí. Nebezpečí takovéhoto farního života spočívá v tom, že mnohdy nejde dále než jen k povrchním církevním potřebám lidí.
Mám pocit, že situace ve většině anglikánských farností v Evropě se od stavu starokatolických farností příliš neliší. A k tomu navíc přistupuje problém, že anglikánské farnosti primárně přitahují jedince, kteří hledají anglofonní zakotvení a méně již vedení ve víře.
Jak starokatolické, tak anglikánské obce stojí před výzvou aby se více otevřely k věcem, které se dějí ve společnosti: k zakoušení dominance materialismu, k ohromující nejistotě a k návratu "náboženství". Je jasné, že tyto otázky se neobjevují takto obecně, ale v konkrétních případech: Proč nevěříme na reinkarnaci? Proč trochu zvolnit? Proč uvažovat o kontaktech s muslimy? Proč navazovat vztahy s farnostmi z jihu světa? Proč být věrný ve vztazích a v manželství? A tak dále...
Když se otevřeme těmto otázkám, naše misijní dynamika a spolu-práce vzrostou a na zelené louce vybudujeme místní církev.
5. Budování místní církve
Je to právě místní církev, která bude schopna vyvinout potřebnou misijní dynamiku potřebnou pro zvěstování evangelia. "Místní církev", kterou máme na mysli je rozsáhlejší než jednotlivá farnost nebo společenství. Je to lokální církev v tom významu jako ve staré církvi: skupina farností a společenství na určitém území nebo v určitém státě, kolem biskupa, který je znamením jednoty a duchovním vůdcem. Z tohoto úhlu pohledu je místní církev právě tím duchovním hostincem, kde může každý, kdo touží po Pánu, být přivítán a je také spirituálním místem, na němž je možné slyšet boží volání. Všichni věřící, kteří se cítí být Bohem povoláni k tomu aby to nejlepší ze sebe dali pro dobro ostatních, se sjednocují v místní církvi a stávají se znamením naděje na konkrétním místě na Zemi. Pouze taková místní církev může mít význam v konkrétním kontextu.
Lidé jsou primárně ovlivněni svým kulturním kontextem a to se týká i jejich křesťanské víry. Je proto nutné, aby byla křesťanská zvěst hlásána v tomto kontextu. Nejlepší věc, která se křesťanství může stát, je jeho začlenění do takovéhoto kontextu. Pak nabere podobu místní církve složené z lidských bytostí, jež sdílí jedno kulturní porozumění a interpretují biblickou zprávu v termínech a metaforách, v myšlenkách a modlitbách, v uměleckých dílech a dalších kreativních vyjádřeních, které odpovídají právě této kultuře. Z tohoto úhlu pohledu je možné říci, že místní církev je zároveň misijní strategií. A je tak pokornější, neboť nebezpečí její dominance je velmi omezené.
Od dob reformace se takováto realita místní církve, která by byla centrem v konkrétním sociálním a kulturním kontextu, ztratila v moři konfesí. Obnova místní církve jakožto centra jednoty - spolu s celosvětově ustanoveným konciliárním společenstvím místních církví - je z mého pohledu nejdůležitějším ekumenickým cílem, který máme.
Ale musíme být realisté. Na evropském kontinentě jsou jak starokatolíci tak anglikáni menšinami. Můžeme perspektivy místní církve realizovat jen na velmi základní úrovni. Ale když tak činíme, můžeme vydávat důležité svědectví a tak zdůrazňovat otázku viditelné jednoty mezi církvemi, tak jak se ji snaží formulovat ekumenická charta. Rovněž zpráva o Evropě od Generálního synodu Anglické církve hovoří podobnými slovy.
Pokud uspějeme v překonání našeho společného "konfesijního problému" a rozhodneme se ke krokům směrem k tomu co vytvoří základ místní církve ve všech zemích, v nichž máme své farnosti, bude to významným příspěvkem k tomuto ekumenickému cíli. Musíme být realisté, možná dokážeme jen načrtnout škálu možností co to může taková místní církev být. Ale i tyto malé začátky budou jistě velice zajímavé.
6. Závěrem
Z mého pohledu nepotřebujeme nic jiného než povolání. Potřebujeme spirituální hostince, v nichž bude moci zaznít otázka "co to vlastně chceme dělat" a bude moci být zkoumána a zodpovězena. Z hořícího keře evropské kultury jsme vyzýváni k tomu, abychom vytvořili prostor pro mír a dialog. Tak bude splněn i Boží záměr. Můžeme být povoláni k tomu, abychom vybudovali spravedlivější a demokratičtější společnost a více milující a odhodlanější kulturu.
Na tomto pozadí jsme vyzýváni ke spolupráci pro dobro našeho kontinentu a jsme zváni k tomu, abychom zformovali základ našich místních církví.
Tato idea se musí dále rozvíjet a musí být konkretizována. Ale doufám, že i vy máte podobný pocit povolání. Jistě, vytváří se zde jisté napětí, jsme tak zaměstnaní našimi vlastními plány, ale když odpovíme "ano", otevřou se nám nové perspektivy a - a o tom jsem přesvědčen - budou mnohem smysluplnější než ty, které prožíváme nyní. Ano, právě díky tomu povolání je v nás tolik naděje.
Přednáška na Mezinárodním starokatolickém kongresu ve Freiburg/Breisgau 18.8.2006; přeložil Josef König.
Joris Vercammen je utrechtským arcibiskupem Starokatolické církve v Nizozemí.