Obrácení apoštola Pavla a my dnes

Dosah událostí, které si dnešním svátkem Obrácení apoštola Pavla připomínáme, je
skutečně mimořádný. Je to prvokřesťanský konvertita Pavel, který dal rámec prvním křesťanským obcím a který svými listy
navždy a více než kdokoli jiný napořád ovlivnil křesťanský étos. Pavlovy listy formujícím se křesťanským obcím jsou
totiž nejstaršími vrstvami Nového zákona a obsah jeho dopisů měl neopomenutelný význam pro šíření Ježíšova
učení.

Dnes máme před očima zapáleného Saula, Pavla před obrácením, který jako farizej bojuje za
správnou věc; vždyť tak totiž potírání křesťanů rozumí. Ale vidíme také, že poté, co je bez výstrahy zasažen Kristem,
stává se jeho nejvěrnějším a nejneúnavnějším propagátorem, který nakonec pro Ježíšovu věc prolije krev na
popravišti.

Na Pavlovi vidíme, že obrácení, tedy radikální změna nejvyšších životních priorit, se nemůže odehrát
jen na povrchu, jen v intelektu, který je kupříkladu unaven tím, že se mu zdá materialistické zdůvodnění světa a kosmu
nedostatečným a plochým, tak stejně ploše řekne: „Tak teda věřím.“ Takovéto povrchní a ploché „věřím“, které nezasahuje
srdce, je známé z Ježíšovy řeči v Matoušově evangeliu o pravých učednících: ne totiž každý, kdo Ježíšovi říká „Pane,
Pane“ vejde do jeho nebeského království. (Mt 7,21) Takovéto přitakání, že „něco nad námi musí být“ je dneska často
interpretováno jako víra. Avšak víra, která nemá skutky, je mrtvá – čteme v Jakubově listě. (Jk 2,17) Nad to: připustit
Boží existenci je spíše aktem rozumu než víry. A naopak.

Jak na Pavlově obrácení, tak i na jeho pozdějším životě
vidíme, že on je zasažen Kristem do morku kostí a pomalu není nic jiného, co by jej zajímalo. Dokonce až tak, že
všechno ostatní, krom Krista, pokládá za hnůj. (F 3,8 /Bible21/)

Ne každý z nás má taková Boží obdarování, aby
sloužil pětadvacet hodin denně šíření evangelia a upřímně: ne vždy kvantita práce odpovídá její kvalitě. Pro naši
misijní práci, ke které jsme Ježíšem vyzváni bez ohledu na naše zaměstnání, vzdělání či věk, bude užitečné, když se u Pavla budeme inspirovat. Pavel nás může znovu a znovu provokovat a motivovat k tomu, abychom evangelium hlásali, i když
nebude lidem pravda vždy vhod a nebudou nás nadšeně vítat a nosit na rukou. Tak se konečně nedělo, až na malé výjimky,
ani Ježíšovi ani Pavlovi.

Coby Kristovi učedníci jsme na tom pravda všichni stejně. Nejsou mezi námi vznešenější
či nižší, ale dobře víme, že lidsky stejní nejsme, že máme rozdílné talenty a předně že nikdo z nás není druhý svatý
apoštol Pavel. Jedna věc je mimořádná Boží milost, které se Pavlovi jistě bohatě dostalo. Další věcí jsou osobní
dispozice – a na Pavlovi můžeme vidět, ať už pronásleduje křesťany nebo se poté stává Ježíšovým svědkem až na smrt, je
vždycky zapálený a pracuje s plným nasazením.

Zásadní a pro nás inspirativní je však Pavlova připravenost něco
dělat a nesedět se založenýma rukama, tázat se po Boží vůli a drát se o Boha a jeho věc v tomto světě. Pavel je
ztělesněním pořekadla, že chce-li kdo zapalovat, musí hořet.

V dnešním evangeliu z Marka čteme Ježíšovo poslání
apoštolů do celého světa – poslání každého křesťana: doma, v práci a vlastně kdekoli, kde se setkáváme s druhými, být
svědky o Ježíšovi a jeho evangeliu. Opět v srdci zažít toto své povolání je pro nás velmi důležité: obrácení většiny z nás zřejmě nebudou provázet takové události, jako tomu bylo při Pavlově obrácení, avšak plnit Boží vůli – totiž hlásat
evangelium – můžeme podobně jako ten, jehož obrácení ke Kristu si dnes připomínáme.

(A přitom nemusíme podnikat
dlouhé evangelizační cesty ani napsat podstatnou část Bible.)