Ozvěny smrti Josef Königa v německém starokatolickém tisku

Truchlím
kvůli svému  „zaměstnavateli“

Musely to být tisíce mailů , které za posledních sedm, osm let  proběhly
mezi Josefem Königem a mnou, mezi Prahou a Karlsruhe. Nejednalo se o osobní sdělení, ale  téměř výhradně o výměnu
dokumentů týkajících se dramatických dějin české starokatolické církve od jejích počátků na tehdejším území
Rakouskouherské monarchie až do nedávné minulosti České republiky.

Josef mi posílal jím zpracované a do němčiny přeložené historické dokumenty (dopisy, protokoly a jiné záznamy) k závěrečné korektuře, aby je poté
uspořádal do svazků k publikování. Opravené texty jsem  mu posílal, pokud možno ještě téhož dne nazpět, protože
neustále spěchal, aby jeho práce s dokumentačními materiály, které vycházely jako studijní texty starokatolické církve,
postupovala dopředu.

Osobně jsme se během té doby setkali třikrát, také vlastně  „jen“ kvůli společné práci na
náročných textech. Setkávali jsme se přitom a během dlouhého období naší vzájemné korespondence jen „ profesně“, ale
nebyli jsme přátelé. Daný problém stál vždy v popředí společné komunikace, osobní záležitosti nebyly tak důležité.
Přesto mi Josef  König přirostl k srdci. Obdivoval jsem ho, jak neúnavně a s jakou intuicí získával ze státních a církevních archivů stále nové dokumenty a systematicky s doslovnou přesností  je zpracovával.

Nepoznal jsem ho
jako člověka, který se věnuje svému koníčku, nýbrž  jako toho, který se náruživě oddává životnímu úkolu, jež  si sám
vytyčil. Josef  König mi byl v pravém slova smyslu zaměstnavatelem. Rád bych se zabýval ještě po léta jeho maily,
„jeho“ dokumenty, které mě často zaměstnávaly celé hodiny a které mi zároveň otevíraly hluboké a jímavé pohledy na
život a osudy české starokatolické církve a jejích stoupenců  zapletených do obtížných  a napjatých vztahů mezi Čechy a Němci. Věřím, že by souhlasil, když řeknu, že jsme spolu strávili dobrý, plodný, ba přímo poutavý  čas.

Veit
Schäfer

 Boží milost

Josef König se ve svém mládí
přestěhoval  do Německa.  Zde se vzdělával a žil tu dlouhý čas, než musel po těžké chorobě přestat pracovat a odejít do
důchodu.  Poté- krátce po pádu zdi- se přestěhoval do Prahy, koupil si byt a obdržel nazpět české občanství. Zřejmě 
právě díky této  minulosti, byl schopen porozumět menšině německého původu (která stála u zrodu české starokatolické
církve) a zároveň byl vysoce loajální k českému státu a české společnosti. Vždy se zajímal o historii raných církevních
společenství v severních Čechách. Jako perfektní dvojjazyčný mluvčí, neměl ani v této oblasti žádný
problém.

V církvi byl Josef  König  workholik, stále aktivní, stále při díle. Tato etapa  je  nyní bohužel u konce. Práce, které se Josef  König věnoval, jistě nebude dále pokračovat v takovém rozsahu a s takovou intenzitou.
Zavládne opět „starokatolická normalita“.

Na jedno by ale nemělo být zapomenuto: Dobrovolník, který pracuje na
plný úvazek pro církev a přitom vydá tolik sil, není samozřejmostí. Nesmí být samozřejmostí. Je to milost Boží.
Starokatolická církev v České republice by dnes nebyla tam kde je bez  Josefa Königa. Ať mu Pán daruje svůj
pokoj.

Lothar Adam