Památka zemřelých - malá úvaha

Slavíme Památku zemřelých. Na hřbitovech se rozsvěcují světla, na hroby se pokládají věnečky, člověk vzpomíná na
ty, kteří ho předešli v  odchodu na věčnost a již „spí spánkem pokoje“ (liturgický text). A někdo se za zemřelé i pomodlí, případně jim poděkuje. Člověk si v tuto dobu také více než kdy jindy uvědomuje ohraničenost své vlastní
pozemské existence. To, že i já jednou zemřu, je jedna z největších jistot, jakou v životě mám.

Rád bych se dnes zaměřil na umírání, které je součástí života, byť se mu dnes lidé vyhýbají a snaží
se být u smrti co nejméně. Ale ona tu je a  naší povinností je o umírajícího člověka se postarat. Být u něho. Držet ho
za ruku. Aby nebyl sám předtím, než půjde „údolím stínů smrti“ (23. žalm).

Zabývám se historií, rodopisem a v
měl jsem v rukou možná již stovky různých kšaftů, závětí umírajících lidí. Závěti se dříve činily až na smrtelné
posteli, těsně před posledním vydechnutím. Celá rodina se shromáždila kolem umírajícího. Umírající se s každým
rozloučil. Snažil se zajistit manželku (aby ji děti opatrovaly až do smrti), snažil se poctivě obdarovat každé své
dítě. Umírání to byl obřad. To byla slavnost. Zúčastňoval se ho i rychtář, konšelé, sousedi. Celá rodina, celá obec
se loučila s člověkem, který odcházel.

Krásná je židovská nauka, která říká, že nemocný člověk nemá být v nemoci a ve smrti sám. O to se starají bližní umírajícího nebo tradičně pohřební bratrstvo, aramejsky nazývané Chevra
kadiša (Svaté bratrstvo), které pomáhá potřebnému jak duchovně, tak prakticky. Pokud je úmrtí nemocného nevyhnutelné,
pohřební bratrstvo zůstává stále při něm. Velmi důležitou úlohou bratrstva je vyslechnout doznání hříchů umírajícího,
který jako svá poslední slova na tomto světě pronáší vyznání víry Š´ma Jisra’el (Slyš, Izraeli, Hospodin je
jediný...).

Snažme se tedy být i my u těch, kteří nám umírají. Aby věděli, že nejsou na to sami. Aby viděli, že
někomu budou chybět. Za lásku, kterou nám dali, si to jistě zaslouží.

„Nemám vůbec strach ze smrti. Umřít
znamená vrátit se domů. Copak máte strach vrátit se domů ke svým drahým? Okamžik smrti nedočkavě očekávám. Tam nahoře
najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Sejdu se tam s dětmi, které jsem se
pokoušela zachránit a které mi umřely v náručí a považovaly mě přitom za svou maminku. Najdu tam všechny chudé,
kterým jsem pomohla, umírající, kteří vydechli naposledy v domě, který jsem pro ně v Kalkatě postavila. Budou tam
prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání, nemyslíte?“ Matka Tereza z Kalkaty

Autor: Mgr. Alois Sassmann - táborský farář