Pastýřský list k velikonočním svátkům 2012

Milované sestry, milovaní bratři,

začínala neděle, první den po smutné sváteční sobotě, další den bez
Ježíše, už třetí…
Ježíš zemřel a byl pohřben a v hrobě s ním skončilo také mnoho krásných lidských snů. Ti, kteří
s ním prožili tři nádherné roky plné dobrodružství s Boží blízkostí, byli zaskočeni a zklamáni a kamsi zmizeli.
Události posledních dnů byly děsivě rychlé: zajetí, soud, mučení, křížová cesta a pak smrt. Čekali, že v poslední
chvíli sestoupí s kříže a dokáže všem, že je opravdu Mesiáš. Že se nemýlili, když s ním spojili svou víru a naději.Nestalo se. Mrtvý Ježíš byl položen do hrobu vytesaného ve skále a velký kámen, kterým byl zavalen
vchod k hrobu, střežili římští vojáci. Vše, čemu doposud během posledních třech let o Ježíšovi věřili, se začalo
rozplývat jako sen. To ráno po svátcích už málokdo čekal, že se může vůbec ještě něco stát.

Tři ženy jdou ke
skalnímu hrobu, aby vykonaly to, co ve spádu událostí vykonat nestačily – pomazáním prokázat poslední službu mrtvému.
Nic víc a nic méně.
Prvním překvapením tohoto příběhu je odvalený kámen, který byl příčinou jejich obav. Kdo s ním
pohnul v tuto časnou ranní hodinu?
Pro mnoho lidí zůstává Ježíšův hrob zavalen kamenem dodnes. Věřit v Kristovo
božství, věřit v nečekaný Boží zásah, věřit ve vzkříšení – to je pro ně něco, co se vymyká zdravému rozumu stejně jako
odvalený kámen toho velikonočního rána. I ti, kdo jsou schopni věřit v reinkarnaci, věštbu z karet, nebo vliv
kosmických těles a energií na světové dění, považují Ježíšovo vzkříšení za absurdní.
Ano, z hlediska lidských
zkušeností se to absurdní zdá. Je to víc než známe a můžeme pochopit. Je to zemětřesení lidských možností, do kterých
najednou vstoupil Bůh a nemožné učinil skutkem. My svými vlastními silami můžeme možná vonnými mastmi oddalovat zkázu
mrtvých těl, můžeme pečovat o hrob a vzpomínky, ale vlastně nemůžeme čekat, že bychom sami něco změnili. S mrtvým
Ježíšem se víra daleko nedobelhá a všechno je na nic. Víra se rodí při setkání se Vzkříšeným.

Jsme schopni do
svého života, do svých proher, do svých úzkostí, do svých pádů připouštět Boží řešení? Jsme schopni se nechat takovým
řešením překvapit?

Přítomnost Božího posla, sedícího v útrobách hrobu, je druhým překvapením. Anděl vyřizuje
ženám, že mají předat učedníkům zprávu o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a šel před nimi do Galileje. Jsou to právě ony,
vyděšené a plné zmatku, kdo dostává od Boha úkol – poslání šířit dál zvěst o Ježíšově vzkříšení, o tom, že Bůh
neponechal svého Syna v hrobě, ale probudil ho k životu. Smí se stát (jako už tolikrát v dějinách) apoštolkami
apoštolů.

Právě ten, kdo prožil zkušenost odvaleného kamene z prázdného hrobu, komu Bůh odvalil ze srdce těžký
kámen nevíry a pochybností, je sám poslán pomáhat tyto kameny odvalovat ze srdcí druhých lidí.
Galilea, kde se mají
učedníci setkat se vzkříšeným Pánem, země, kde společně žili Židé a pohané, to je vlastně náš životní i duchovní
prostor. I my žijeme společně s lidmi, kteří hledají Boha a s těmi, kteří o něho nestojí, s lidmi, které milujeme, i s těmi, s nimiž těžko vycházíme. I v nás se často prolíná Boží blízkost i Boží vzdálenost, víra s pochybnostmi, láska
s nenávistí a světlo s temnotou. Ale právě v tomto prostředí se uskutečňuje setkání se vzkříšeným Pánem.
Překvapení
ze vzkříšení, které prožily ženy u prázdného hrobu, je vlastně smyslem Velikonoc a jejich poselstvím pro nás: Že smrt
neměla v Ježíšově příběhu poslední slovo a nebude mít poslední slovo ani v našich životních příbězích.
Protože
poslední slovo má Bůh, který je Bohem živých.
Protože Bůh je Láska.
Protože láska je silnější než
smrt.

Sestry a bratři,
Velikonoce nám každoročně dovolují vstoupit do božského dění naší spásy a tím i nahlédnout do očekávané oslavené budoucnosti, kterou nám na svém kříži vybojoval náš Pán a kam nás předešel branou
vzkříšení. Nechme se stále znovu překvapovat jejich poselstvím, které hlásá: Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává
jako nepomíjitelné. Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. (1K 15,42b-43a)
Ježíš žije. Slavíme jeho
vítězství. Radujme se! Kdo je Kristův, je nové stvoření. K tomu nás zve především posvátná liturgie těchto
nejvýznamnějších dní církevního roku. Prožijme velikonoční události s Kristem v jeho církvi a buďme společenstvím
semknutým kolem svého Pána.
Přeji Vám všem, moji drazí, požehnané svátky Kristova vzkříšení a radostnou jistotu, že
Kristovo vzkříšení je i naším vzkříšením.

Váš