Pastýřský list k velikonočním svátkům 2013

Milované sestry, milovaní bratři,

Pán vstal z mrtvých! Radostné Aleluja zní nad
celým světem, v němž spolu s celou Církví slavíme událost, která v dějinách vesmíru nemá obdoby. Poslední slovo v Ježíšově příběhu nemá temnota a beznaděj hrobu, ale Boží moc, která odvalila těžký kámen a s ním odstranila i naši
svázanost se smrtí. Ježíš jako první z lidí vešel do nového života, kam ho smíme
následovat.

Velikonoční víra, která se zrodila u Ježíšova prázdného hrobu, je vírou v nový rozměr
dějin spásy, jenž začal jeho smrtí a vzkříšením. Z této víry pramení i velikonoční radost, která nás v této posvátné
době naplňuje, a která projasňuje celý náš život.

Jak rádi bychom se o tuto radost pramenící z víry podělili se
všemi lidmi. Jak rádi bychom naši víru v Ježíšovo vzkříšení předávali i těm, kteří v ně dosud nevěří. Často se ptáme po
důvodech nevíry v Krista, tak, jak ji zažíváme ve svém okolí a často i u svých nejbližších, a klademe si otázku proč
tomu tak je. Kde jsou ty překážky přijmout velikonoční evangelium? Jak rádi bychom přesvědčivými argumenty všem
dokázali, že Ježíšovo vítězství nad smrtí není žádnou pohádkou, ale objektivní skutečností.

Nejsme první.
Apoštolové Petr a Jan běželi k Ježíšovu hrobu, aby se ujistili, že je opravdu prázdný. Přemýšleli, jaká síla odvalila
kámen, zkoumali pohřební plátna, hledali důkazy. Pán mezi ně přichází zavřenými dveřmi, objevuje se a opět mizí kamsi
do neznámé reality, kam svým myšlením proniknout nemohou. I Tomáš se musí dovědět, že ani vidět jej a sáhnout si na
jeho rány není pro víru důležité.

Také vyprávění o cestě emauzských učedníků, které patří mezi nejkrásnější
velikonoční příběhy, vlastně odráží naši lidskou zkušenost: Ježíš je s námi a my o tom často nevíme. Pro tyto dva
učedníky ani naplnění toho, co on sám o sobě předpověděl, nebylo důkazem, že splnil jejich očekávání. Naopak, právě to
je vedlo k domněnce, že Ježíš pravým Mesiášem nebyl a že jeho smrt na kříži dala za pravdu farizejské a zákonické
zbožnosti. Ti dva muži utíkající z Jeruzaléma, kterým ani svědectví o prázdném hrobu neotevřelo oči, na sebe berou
důsledky svého „chybného rozhodnutí se pro Ježíše“ a cíl jejich cesty „Emmaus“ znamená „lid zavržený“. Jdou do Emauz
přidat se mezi zavržené a jejich smutek je vnějším projevem pokání farizeů. Jejich duchovní slepota jim nedovoluje
poznat toho, který se k nim láskyplně přidává, aby jim trpělivě otevíral smysl Písma, a aby v něm nakonec mohli poznat
svého Krista, svého Pána a Spasitele.

Vzkříšení, ač je v Božím plánu samozřejmostí, z hlediska člověka – od dob
prvních lidí obtíženého hříchem – vůbec samozřejmé není. Je mimořádným a výsostným darem Boží dobroty a lásky,
darovaným z Božího svobodného rozhodnutí, darem nezaslouženým.

Člověk naší doby je zvyklý dobré věci pokládat za
samozřejmost. I my křesťané často automaticky vyžadujeme nadstandardní Boží péči i v situacích, do kterých jsme se
dostali vlastní nedbalostí, hazardováním s duchovními i pozemskými dobry, hříchem. Jakoby automaticky vyžadujeme
nadstandardní dobro i od lidí, k nimž se nechováme tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám. Samozřejmost, s níž
očekáváme splnění svých představ a přání, nám často nedovoluje nemyslet především na sebe, a přijímat svůj život,
dobra, jimiž nás Bůh zahrnuje, i perspektivu věčnosti jako dar.

Apoštol Pavel v listě křesťanské obci v Kolosech
píše tato slova: „Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír
Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém
svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu
Otci.“ (Ko 3,14-17)

Sestry a bratři, v tomto roce, 1150 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje k našim
předkům, v době, kdy se připravujeme na šestisté výročí mučednické smrti sv. Mistra Jana Husa, v roce, kdy po víc než
dvacetiletém úsilí snad již konečně naše církev může vykročit na cestu ke své ekonomické soběstačnosti, přemýšlejme o své vděčnosti za duchovní i hmotné dary, kterými nás Bůh bez našich zásluh zahrnoval a stále zahrnuje. Ve svých
modlitbách vzpomeňme s vděčností i na všechny, díky jejichž službě, svědectví, úsilí i utrpení naše církev žije a je
naším duchovním domovem.

Ať nás tyto Velikonoce vedou k poznání, že nikoli my, ale Ježíš Kristus svou smrtí a zmrtvýchvstáním nám otevřel dveře k věčnému životu, a ať toto poznání je rozeznatelné v našem myšlení, v našich slovech
i skutcích.

Přeji Vám, Vašim blízkým i celému společenství naší církve požehnané Velikonoce, naplněné radostí a vděčností.

POKOJ VÁM!

Váš bratr