EN | DE | LAT

Postní pozdrav biskupa Pavla: „Neskládejte v mocných naději“

Postní pozdrav biskupa Pavla: „Neskládejte v mocných naději“

Všude, kde „odevzdáváme“ svůj mozek i srdce, kde se zbavujeme z pohodlnosti a alibisticky daru kritického myšlení, kde „skládáme naději v mocné“, všude tam se zcela „dřív nebo později“ zklamáváme, protože jsme to s onou důvěrou lidově řečeno přepískli, zapomněli jsme, že jsou to jen lidé, ano, sice s množstvím dobrých vlastností a talentů, ale také se svými parciálními zájmy a omezeností.

1 Haleluja. Chval, duše má, Hospodina!
2Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu.
3Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není.
4Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány.
5Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu,
6jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost.
7Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně.
8Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé.
9Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu.
10Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. Haleluja.

(Žalm 146 ČEP)

 

V písňové parafrázi žalmu, jejímž autorem je evangelický farář Miloš Rejchrt, a kterou důvěrně znám z bohoslužeb v naší farnosti, slyšíme: Neskládejte v mocných naději, v síle jejich, která skály láme, ochabne dřív nebo později, nedoufejte v zdání, které klame. Od začátku letošního postu si pořád pobrukuji tuto píseň – nevím proč, najednou ke mně přišla, usadila se a nelze se jí zbavit – popravdě – ani se o to nesnažím, spíše domýšlím toto biblické slovo a hledám, co mi říká a pokusím se o to s vámi podělit.

Věřit druhému člověku, to patří k základní výbavě zdravého člověka. Kde bychom byli, kdybychom si navzájem nemohli věřit a a priori větřili všude neupřímnost a úskoky? Dostali bychom se do spirály pochybností a neměli bychom daleko ke zhroucení – celý svět by se zdál nepředvídatelný, nesrozumitelný, vztahy jen utilitaristické, ploché, prázdné a neupřímné. V něčem takovém se však nedá žít! Abychom rozuměli sami sobě a své životní situaci, abychom mohli mluvit s druhým člověkem, potřebujeme důvěřovat svému okolí – rodině, přátelům, blízkým lidem, spolupracovníkům nebo souputníkům z církve. Tak to většina zdravých lidí nějak má, a proto mohou celkem bez větších problémů porozumět sami sobě, věřit svým blízkým, orientovat se ve svém životě a celkem spokojeně žít.

I s důvěrou, jako konečně snad se vším, se to dá přehnat – a na to naráží biblický autor 146. žalmu, když chválí Boha, ale zároveň připomíná: Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány. (Ž 146,3–4) Někdy je pro nás lákavé „předat“ svůj mozek i srdce někomu druhému a spolehnout se, že se o nás dobře postará. Děláme to v partnerských vztazích, zakládáme rodiny, strašně moc tomu chceme věřit a třebas se pak zklameme, spálíme a rozcházíme, tu v dobrém, jindy po italsku. Nebo se tak rozhodujeme ve volbách, často "doufáme v zdání, které klame" a máme tendenci svůj hlas dát silnému leaderovi, zařadit se do stáda, ukrýt se za jeho záda a ostré lokty a doufat, že nás úspěšně protáhne současnými ekonomickými, společenskými a politickými otřesy, aniž se třebas nějaké zásadní dějí – jen těm složitostem doby moc nerozumíme a rádi se na někoho spolehneme. No a nejinak je tomu i v církvi. Často si idealizujeme pastýře, visíme jim na rtech, charizmatizujeme je, odhlížíme od jejich člověčenství, spoléháme na jejich autenticitu, víru a etiku, protože nedůvěřujeme moc sobě, natož někomu jinému (ani Bohu), no a s etikou… A pak může v církvi docházet ke zneužívání autority a moci, finančním defraudacím, sexuálnímu nátlaku nebo přímo k sexuálnímu zneužívání.

Všude, kde „odevzdáváme“ svůj mozek i srdce, kde se zbavujeme z pohodlnosti a alibisticky daru kritického myšlení, kde „skládáme naději v mocné“, všude tam se zcela „dřív nebo později“ zklamáváme, protože jsme to s onou důvěrou lidově řečeno přepískli, zapomněli jsme, že jsou to jen lidé, ano, sice s množstvím dobrých vlastností a talentů, ale také se svými parciálními zájmy a omezeností.

V evangelijním textu letošní I. neděle postní (Mt 4,1–11) se Satan snaží vlísat se Ježíšovi a získat si jeho důvěru, a tak stejně jako kdysi Evě nabízí i Ježíšovi jídlo. Co zabralo na Evu, na Ježíše nefunguje, ale mnozí lidé se nechají utáhnout už na ten chleba, na slibované jistoty sytých žaludků, tisíckrát vyzkoušené a pořád populární chléb a hry“. Když se Ježíš nedá, tak to Zlý zkusí jinak, zbožně, a v kulisách Svatého města a na vrcholku Chrámu cituje Písmo. Ano, i ve zbožnosti může být skryt Ďábel, i v církvi, nedejme se mýlit. A tak ten starý nepřítel zbožnými plky ponouká Ježíše k pokoušení Boha. Když ani to nefunguje, zkusí osvědčené – moc a peníze. I ti nejsilnější totiž často podlehnou, ne tak Ježíš, který vyplísní toho starého hada: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.

Tam je tajemství úspěchu: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. Nikoli „skládat v mocné naději“, nikoli idealizovat si druhé a opentlovat je božskými atributy, ale celkem racionálně stát pevně nohama na zemi, vědom si svého lidství i lidství těch druhých, důvěřovat Bohu a nenechat se zviklat tím, že slunce svítí i na darebáky a vykuky, s vědomím, že stojím na Boží straně žít s perspektivou vítězství: Závist k hříšníkům v srdci nechovej, v úctě k Hospodinu žij každý den. Budoucnost totiž patří tobě – tvá naděje tě nezklame! (Př 23,17–18 B21)

Přeji si pro nás všechny hodně radosti a naděje, naděje, která vyrůstá z důvěry Hospodinu. K této důvěře patří rovněž schopnost nechat to nakonec na Něm. Naděje totiž, řečeno s Václavem Havlem, není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Důvěřovat Hospodinu mi tak dává smysl, a uvidíme, jak to dopadne.

Dobrý půst a pokojné Velikonoce!

Pavel

7. března 2020, Martin Kováč