Před stodvaceti lety

24. 9.
2009 uplynulo 120 let od podepsání Utrechtské dohody. Přečtěte si krátké zamyšlení k tomuto
jubileu.Když se starokatolické hnutí v důsledků exkomunikací a podobných postihů muselo přeměnit v na Římu
nezávislé církevní struktury, které se v relativně krátké době konsolidovaly v Německu, Švýcarsku a rakouské části
Rakousko-Uherska, byla pociťována potřeba jakéhosi vzájemného propojení a napojení na starobylou formaci Utrechtské
církve. Po předchozí intenzivní komunikaci k tomu došlo dohodou uzavřenou 23. až 25.9.1889 mezi biskupy zmíněných
církví v Utrechtu. Téhož roku se k této tzv. Utrechtské dohodě připojilo i rakouské biskupství v osobě Amanda Čecha,
správce tohoto biskupství ve Varnsdorfu. Touto dohodou došlo formálně k založení Utrechtské unie starokatolických
biskupů.

Kritizováno je někdy, že tu laici byli jaksi stranou, což vedlo o mnoho
desetiletí později k založení mezinárodního starokatolického laického fóra, které však nemá žádné právo k spolurozhodování v záležitostech unie, ale může přinášet podněty pro biskupy.

Utrechtská dohoda je dosti obsáhlý dokument, uvádím proto jen několik zajímavých citací:

„Držíme se pevně toho, co bylo věřeno všude, vždy a ode všech... Pevně se držíme víry staré
církve, jak je vyjádřena v ekumenických symbolech a ve všeobecně uznaných dogmatických rozhodnutích ekumenických synod
nerozdělené církve prvního tisíciletí... Napomínáme duchovní, kteří spadají pod naše vedení, aby v kázáních a ve výuce
především poctivě zdůrazňovali ty křesťanské pravdy, k nimž se církevně rozdělená vyznání společně přiznávají,
vystříhali se při rozhovorech o všech existujících rozdílech každé urážky jak pravdy, tak i lásky a vedli členy našich
obcí slovem a příkladem, aby se vůči jinověrcům chovali tak, jak to odpovídá duchu Ježíše Krista, který je Vykupitelem
nás všech...“

Následuje několik vymezujících se zásad: Zavržení dogmat z roku 1870
o nemylnosti a univerzálním jurisdikčním primátu papeže; zavržení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie, odmítnutí
papežských bul z let 1713, 1794 a 1864, týkajících se převážně problému Utrechtské církve; podmíněné uznání
Tridentského koncilu.

Doplněno je to výroky pozitivnějšího rázu: Prohlášení o svaté
eucharistii; naděje na opětné sjednocení křesťanských církví.

V průběhu svého
historického trvání do Utrechtské unie vstoupili biskupové dalších národních církví, a naopak někteří biskupové a tím i církve, které reprezentují, z ní byli vyloučeni nebo vystoupili sami. Jde tu například o Bačinského na Slovensku,
Kalodžeru v bývalé Jugoslávii, mariavity v Polsku, americkou PNCC. V posledních letech dostává vedení IBK více či méně
realistické žádosti o připojení se různých církví a církviček, v unii samotné zaznívají nepříliš četné hlasy o připojení se k anglikánskému světovému společenství. Tato unie není určitě společenství statické.

120 let je výročí „polokulaté“, nicméně hodné si připomnění toho, o co nám jde
dodnes.

Josef König