Slovo biskupa ke sčítání lidu 2011

Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi;
kdo mně však
zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi. Mt 10,32-33

Milé sestry a milí
bratři,

Spasitelova výzva, abychom se k němu přiznali před lidmi, je jednoznačná, jednoduchá a na první pohled i snadno uskutečnitelná.

Doba, kdy se někteří křesťané nehlásili ke své víře proto, aby neztratili své
zaměstnání, aby se jejich děti dostaly na školu nebo aby nebyli jinak diskriminováni, je již více než dvacet let pryč a mnozí už ji znají jen z vyprávění pamětníků. Nikdo nás snad už nebude předhazovat šelmám v cirku jako první křesťany,
ani vláčet vyšetřovnami tajné policie, zavírat do vězení ani jinak pronásledovat, protože víra v Krista se příčí
momentálně vládnoucí diktatuře.

Přesto každá doba má svá vlastní úskalí a nebezpečí a jiné způsoby jak umlčet
křesťanské poselství nebo jej aspoň ignorovat. Tak jako obě totalitní ideologie minulého století svým bojem proti
křesťanství vlastně popřely evropskou kulturu,  dnes hrozí, že popřením svých křesťanských kořenů, evropská civilizace
spolu se svou identitou ztratí sama sebe.

Naše vlast je pokládána za nejateističtější zemi Evropy. Komunistickou
ideologií, která u nás vládla a drancovala lidské duše, bylo přerušeno předávání křesťanských hodnot. Svoboda a lidská
práva pro všechny bez rozdílu se bez těchto hodnot staly prázdnými hesly. Politická i „nezávislá“ soudní rozhodnutí se
často řídí zvůlí a korupcí. Avšak ukradené kořeny a dějiny národa jsou daleko větším nebezpečím než  rozkradené daně,
kterými se skládáme na to, aby fungoval stát, který svým občanům má garantovat  alespoň to nejnutnější.

Co může
udělat  křesťan,  aby nebyl občanem druhé kategorie?  Jak má tomuto světu dát najevo, že není a nechce být jen
 bezvýznamným kolečkem v soukolí arogance mocných? Že patří především Bohu?

Řecké slovo „přiznat se“
v Kristových slovech znamená smlouvu, souhlas nebo dohodu. Ježíš mluví o dohodě, kterou s námi má. Na nás je jej
vyznat, nebo ukazovat na něj v našem každodenním životě. Žijeme jeho zaslíbením ochrany a osobní péčí o nás. A jsme
povoláni k prožívání jeho úžasných zaslíbení tím, jak žijeme.

Vyznání Krista znamená víc než jen víru v jeho
božství. Je to víc, než uznání toho, že je Boží Syn, ukřižovaný, pohřbený, vzkříšený a posazený po pravici Boží. Bible
říká, že i démoni tomu věří a třesou se před tím. Co tím tedy Ježíš myslí, když říká, abychom se k Němu přiznali,
abychom o něm vydávali svědectví před lidmi?

Svědkem je ten, kdo události, o níž svědčí, za prvé byl přítomen a za druhé o ní následně mluví. Ten, kdo mluví o něčem, u čeho nebyl, je svědkem falešným. Na druhou stranu, ten, kdo u dané události byl, a nepromluví o ní, není svědkem v plném významu toho slova.

U křesťanů platí něco obdobného.
Křesťané jsou Boží děti, to je fakt sám o sobě. Ale to, čím se stávají svědky Ježíše Krista, nastává teprve tehdy, když
o Něm začnou hovořit. Tedy když začnou vydávat svědectví o tom, jak Ježíše znají, jaký je život s ním. Není tedy
svědkem ten křesťan, který o Ježíši Kristu mlčí.  Ježíš jde ale ještě o něco dál. Říká, že ten, kdo se k němu nezná,
je-li přímo dotázán, sklidí stejnou měrou, až půjde o to, zda se k němu Ježíš přizná před Bohem.

Jak se máme
přiznat, že jsme Kristovi? Jak máme odhodit obavy, že se nám nebudou vysmívat? Není i dnes lepší zatajit své "soukromé
náboženském přesvědčení" a nechat ostatní na pokoji? "Neovlivnit" jejich svobodu? Nebo se stydíme přiznat ke Kristu?
Možná nevíme, jak "to říct" a "co říct"?  Možná si říkáme, že v době prvotní církve nebylo tak divné mluvit s druhými
lidmi na náboženské téma, koneckonců všichni něčemu věřili - ale dnes? Ale dnes?

Sestry a bratři, sčítání lidu,
které se koná každých deset let, a letos v březnu jej všichni podle zákona podstoupíme stejně jako Matka Boží s Josefem
v Betlémě, je jednou z možností přihlásit se ke Kristu a k církvi, v níž se s ním setkáváme. Je to důležité svědectví.
Ať už se stala Starokatolická církev v ČR místem, kde nacházíme svou duchovní rodinu pravidelně, nebo jen jednou za čas
v době potřeby,  přiznat se k církvi znamená přiznat se ke Kristu.

Naše církev před dvaceti lety vynaložila
mnoho úsilí o to, aby obhájila svou existenci a své místo v rodině křesťanských církví, díky čemuž jste i vy v ní našli
své místo, a v uplynulých letech i o to, aby byla duchovním domovem těm, kteří přijdou po nás.

Vaše svědectví
tak přispěje k tomu, aby toto naše společné úsilí nebylo marné.

Přeji Vám i Vašim blízkým sílu a odvahu vydávat
svědectví Kristu, na jehož tváři se zrcadlí láskyplná podoba živého Boha, který jde až na kříž, a jehož evangelium není
jen programem k vylepšení světa, nýbrž poselstvím o jeho lásce, která je s námi ve všech okamžicích našeho
života

POKOJ  KRISTŮV AŤ JE S VÁMI!

Váš   
+ Dušan