Vánoční pozdrav biskupa Pavla
Jiná je záře slunce a jiná měsíce a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září.
(1K 15,41)
Milí přátelé, sestry a bratři,
spoustu věcí může dělat kdokoliv, a nepoznáte rozdíl. V pásové nebo téměř zcela automatizované výrobě na konci linky vypadne většinou 100procentně totožný produkt, ať už má směnu Petr nebo Pavel. Pak jsou ale situace, ve kterých si rádi vybereme toho, kdo pro nás nějakou věc udělá. Při dobré zkušenosti s řemeslníkem mu dáme práci znovu. Nebo jdeme do restaurace tehdy, když vaří náš oblíbený kuchař nebo si vybíráme, ke kterému kadeřníkovi či kadeřnici půjdeme (pokud máme ještě s čím) a klidně si vystojíme frontu a nesedneme si na první volné křeslo u holiče, když se ozve: “Další, prosím.”
Je spousta věcí, které může dělat kdokoliv. Ale pak jsou věci, které může udělat jen někdo – buď proto, že to umí, anebo proto, že nikdo jiný není. No a nesporně jsou i věci, které můžeme udělat jenom my – nikdo jiný. A možná proto jsme se narodili a proto jsme na světě, že některé věci nemůže udělat nikdo jiný než my sami. Zcela zjevné je to v oblasti umění: kdyby nežil Josef Lada, nebudeme znát “ladovskou zimu” a naše české Vánoce by byly ochuzeny o obrázky sáňkujících dětí před hrusickým kostelem. Kdyby nežil Jan Jakub Ryba, co by bylo s Českou mší vánoční, “rybovkou”, s typickým “Hej, mistře…”?
Možná pro nás může být užitečné si o těchto Vánocích uvědomit, že i my jsme umělci, kteří spoluutváření krásu tohoto světa. Asi se nezapíšeme do českých Vánoc jako Josef Lada či Jan Jakub Ryba, ale skrze své umění života se určitě zapisujeme do života vlastního, svých blízkých a svého bezprostředního okolí. A že se nám někdy něco nepovede? No a?! Vždyť kolik Ladových výkresů skončilo zmačkaných v koši a kolik Rybových partitur neznáme, protože je spálil.
Z děl umělců známe zpravidla to nejlepší, o co se snažili. – A tak to snad může být i s námi. I my se snažíme být umělci svého života a i my uměním života ovlivňuje příběhy druhých lidí. Nedokonalosti i zmetky se vyskytují i u mistrů a jsou daní za proces růstu a vyzrávání. Není se čeho bát, když podobně jako Lada nebo Ryba zase vezmeme “tužku svého života” do vlastních rukou a pokračujeme v díle, ve kterém dozráváme a postupně opouštíme slepé uličky, do kterých se nutně dostane každý, kdo se o něco pořádného snaží.
“Jiná je záře slunce a jiná měsíce a ještě jiná je záře hvězd, neboť hvězda od hvězdy se liší září,” čteme u sv. Pavla v jeho prvním listu korintským (1K 15,41). Každý vyzařujeme vlastní světlo, jako slunce či hvězdy a zároveň světlo jiných lidí odrážíme, podobně jako měsíc. Na něco stačíme sami, jindy potřebujeme pomoct. Ale i měsíc přeci stříbřitě září v noci, i když na tom sám moc vlastních zásluh nemá, kromě toho, že stojí na správném místě, totiž na svém místě – nikdo jiný jej nenahradí.
Přeji Vám a konečně i sám sobě, abychom rozvíjeli talent umělců vlastních životů, abychom vyzařovali kolem sebe dobré světlo a nechali na sebe dopadat světlo lidí z našeho okolí a s užitkem je zrcadlili. Jsme učedníky nazaretského Mistra, který je “zářivou jitřní hvězdou” (Zj 22,16b) a věříme, že i nám, když máme v úctě Pána a Tvůrce tohoto světa, jednou “vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích” (Mal 3,20).
Přeji Vám pokojné Vánoce a štěstí plný rok 2024, ve kterém zazáříte.
Srdečně a v úctě
+ PAVEL
V PRAZE 13. 12. 2023 O SVÁTKU SV. LUCIE, PATRONKY TĚCH, KTEŘÍ HLEDAJÍ JASNO
P. S. Jako vánoční dárek posílám našim duchovním knihu německého církevního historika Huberta Wolfa (1959) Krypta : kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost a doporučuji ji všem, kteří mají chuť číst dobré knihy. Wolf nám odkrývá rozličné alternativy v proudu západní katolické církve, které jsou v mnohém tak blízké starokatolické reformě. Myslíme-li to se svou cestou víry v kontextu církve stále vážně, vznáší se i nad námi jistý imperativ a jsme pořád znovu zváni k promýšlení a uskutečňování Ježíšova učení a praxe církve v ježíšovském duchu. K přemýšlení nám určitě mohou posloužit mnohé Wolfovy postřehy, včetně toho, že menšinové názory nemají být násilím potírány, ale že i ony jsou součástí promýšlení víry a praxe církve, byť třebas zrovna nemají navrch, a že mají být uchovány proto, “aby se o ně mohl člověk opřít, přijde-li jednou jejich chvíle” (s. 163). Zdá se mi, že i toto je cesta starokatolické církve. Nechte se na ni pozvat během letošních Vánoc i ve dnech příštích.