EN | DE | LAT

Willibrordský list 2021

Willibrordský list 2021

Pozdrav starokatolických a anglikánských biskupů působících v oblasti kontinentální Evropy u příležitosti svátku sv. Willibrorda 7. listopadu 2021.

Willibrordský list každoročně zasílají anglikánští a starokatoličtí biskupové v Evropě, kteří se scházejí každé léto. Svátek svatého Willibrorda slaví anglikáni a starokatolíci z celého světa. Utrechtskou unii starokatolických církví a anglikány s jurisdikcí na evropském kontinentě tak tento svátek spojuje v jejich společném poslání. V letošním roce list na žádost biskupů napsal kněz David Birkman.



Drahé sestry a bratři,

Během finanční krize v roce 2009 jsem byl studentem prvního ročníku teologie. Stejně jako ostatní instituce ve společnosti, byly i církve otřeseny. Poté, co se po desetiletí velké církevní organizace potýkaly s klesajícím počtem členů, postavil je prudký pokles členů i finančních prostředků před existenční otázky. Naši profesoři a církevní spirituálové byli stejně vyděšení jako my – s jednou velmi významnou výjimku: tou byla moje profesorka raných církevních dějin.

Pocházela z Egypta a byla koptská mniška. Měla zcela odlišný pohled na věc než její američtí kolegové, kteří jsou zvyklí na korporátní církevní struktury a jejich zdroje (a zátěž, kterou to s sebou nese). Když jsme se bavili o tom, jak dlouho křesťanství zůstane ještě naživu, zasmála se. Řekla něco jako: „Církev pokračuje, protože není dílem člověka. Dělat si s tím starosti je hloupé; je to jako se obávat, že čas nebo prostor přestanou existovat. Jenom to prostě pravděpodobně nebude vypadat tak, jak jste byli dosud zvyklí. A to je to, čeho se ve skutečnosti obáváte.“



Měla pravdu. Byla to slova pravdy, která k nám promluvila ze staletí zkušeností s prosperitou i chudobou, společenským přijetím i pronásledováním. Církev existuje za každých podmínek, není to nějaká firemní identita nebo logo, dokonce ani konfese. Willibrord to jistě věděl. Řím ho poslal do vzdálených končin Evropy kázat Kristovo evangelium a vysluhovat svátosti mezi polokočovnými národy.



Neměl k dispozici ani rozpočet, ani infrastrukturu, ani návod k použití, ani oddělení praktické teologie, které by mu v tom pomáhalo. Musel to prostě zařídit tak, aby to fungovalo. A místní církev, která v těchto zemích vznikla, měla jistě velmi odlišnou podobu a atmosféru, pokud jde o lidskou zkušenost, než měla místní církev v Římě. Mohu si jen představit, že Willibrord měl ze všech těchto věcí také obavy.



Nyní se nacházíme v novém světě. Síly, které již byly v činnosti, byly urychleny a zintenzivněny pandemickým ohrožením. Jen stěží si dokážeme představit následky, které nás ještě čekají. Ale digitalizace, sociální distancování a degradace sociální důvěry budou mít svůj vliv na to, jak církev vypadá, jak se prožívá a jak funguje. To ale neznamená v žádném případě ne konec církve.

Musíme mít Willibrordovu odvahu, představivost a vášeň. Je to prostor, který dosud neznáme, neprozkoumaná půda a nové území.

Ta půda není ještě pevná a mění se rychle, stejně jako půda na Fríských ostrovech v Nizozemsku. Vědomí, že jsme pouze správci církve v tomto čase a na tomto místě, ale že nemůžeme udělat nic, čím bychom církev definitivně rozbili nebo způsobili její zánik, nám dává velkou svobodu a volnost v naší práci! Takže se můžeme vrátit k moudrost z dob rané církve.



K svátku Willibrordovu nám všem přeji ducha osvícení, radosti, lásky a odvahy!



V Kristu,

David Birkman

kněz starokatolické církve v Německu